Začal s tím Karel Havlíček, zvaný Borovský, národní bojovník k pohledání, v mládí však také romantik a všeslovanský nadšenec. Na moskevskou půdu vstoupil počátkem roku 1843 jakožto nový vychovatel do rodiny profesora Pogodina. Brzy píše spokojenou zprávu o vyučování českého jazyka a literatury na místní univerzitě, pro červencové padesáté osmé „Kwěty - národnj zábawnjk pro Čechy, Morawany, Slowáky a Slezany“. Květy registrovaly ovšem již ve svém 57. čísle z 19. 7. 1843, že „náš kragan, p. Hawljček“ se pilně zabývá sbíráním látky k národopisu ruskému, však „kragan pro kragana vźdycky neylépe popisuge“!

Jenže vychovatele Karla veškerá spokojenost zanedlouho přešla. Novopečený spisovatel nám, snad coby varování, zanechává své Obrazy z Rus a během července 1844 už je, jaksi nápadně rychle, zpátky doma. „Obrazy“ v Rusku nikdy nebudou vydány, nic si z toho ale nedělejte, u nás je také nikdo nečte. Obsahují rovněž půvabnou črtu „Kupjéčeskaja žizň – kupecký život“, jedovatě glosující svérázné kulturní návyky východní městské honorace. Ukrajinec Gogol ve svém Revizorovi zacílil stejným směrem a bude jednou plně pochopen inscenátory legendárního představení pražského Činoherního klubu počátku 70. let minulého století. To byly časy, kdy v těchhle věcech bezmála všechen náš lid ještě míval jasno a divadlo bylo beznadějně vyprodané.

Kam se však hrabe Karel Havlíček Borovský na národní pouť českých poslanců do Ruska v létě 1867! Právě uskutečněný rakousko-uherský dualismus vyvolal iluzorní reakci, podle níž by řešením českého problému mohlo být dosazení ruského cara na náš královský trůn. A mnozí prostě jen cítili, že je třeba se Habsburkům řádně pomstít. Z plánované studijní výpravy na národopisnou výstavu v Moskvě se stala slovanská politická demonstrace. Pokud vás to zajímá, cestovalo se vlakem přes Čenstochovou, Varšavu, Grodno, Vilnius (kde delegaci posílili Palacký a Rieger, vracející se ze světové výstavy v Paříži), Ostrov a Pskov až k Petrohradu, na přijetí u Alexandra II. v Carském Selu a do Moskvy. Vedle Palackého a Riegera se účastnily prakticky všechny české špičky, byl tu Brauner, Erben i Julius Grégr, delegace měla dohromady 74 osob. Ruská strana si dala záležet, takže demonstrativních oslav se členům středoevropské reprezentace dostávalo už na zastávkách, při slavnostním představení v divadle, během bohoslužby, opulentních hostin, vlastně kdekoli. Carevna vyslovila lítost, že všechny slovanské národy nepíší jednotnou abecedou – i takové nápady se ještě později, v 50. letech 20. století, epizodně znovu objeví…

Veselí zůstalo jen mírně zkaleno na slavnosti pro 800 osob v parku Sokolniky (nyní na území Moskvy, tehdy však ještě za humny) kde František Ladislav Rieger neodolal svým řečnickým sklonům a držel opovážlivou řeč, v níž horoval za mír mezi „největšími slovanskými bratry Poláky a Rusy“, čímž nepříjemně překvapil místní „slavjanofily“. 8. června 1867 „po dojemném rozloučení“ odjeli hosté z Moskvy zpět do Petrohradu, kde pobyli ještě několik dní a „navštívili velkoknížete Konstantina Nikolajeviče, kdež představeni byli též řeckému králi Jiřímu, a jeho nevěstě velkokněžně Olze Konstantinovně“. Viděli tu i „nejznamenitější pevnost na světě, proslulý Kronstadt“.

Ruská vláda již v průběhu moskevské návštěvy hlásila preventivně Vídni, že nehodlá naprosto nijak zasahovat do vnitřního rakousko-uherského vývoje. Vidíte, takhle pěkně se daly už tehdy využít nejnovější technické vynálezy právě probíhající průmyslové revoluce: Na Rus dostali jste se pohodlným vlakem, telegraf zas posloužil tiché velmocenské diplomacii. Výsledkem snaživého českého cestovatelství na Východ bylo velké nic, jedna dokonalá politická nula.