Jedním z kouzel třistaletého úspěchu rakouského impéria na našem území bylo habsburské know-how na téma „kterak propojovat práci (případně bojové nasazení) ve prospěch státu a Rodiny Habsburské se soukromými zájmy a prospěchem jednotlivých osob“. Významní lidé monarchie, působící v politice a vůbec na veřejné scéně, zpravidla po sobě zanechávali rovněž rozsáhlý osobní majetek. Bez korupce, bez zrady státu. Žádné morální problémy, naopak loajalita a sílící pocity sounáležitosti s národem, říší a „Korunou“. Moderní demokratické státy, žel, nedosahují takového státotvorného efektu ani vzdáleně. Natož když je ani nenapadne v takových dimenzích přemýšlet; viz moderní český národ, ahistorický, vykořeněný totalitami.

Indiferentní liberalismus, řekněme rovnou ultraliberalismus, podle nějž jen silní a úspěšní „mají nárok“ a ostatní nechť se přizpůsobí, nevystačí ani v morálním smyslu a už vůbec ne z hlediska širší společenské perspektivy. Působí spíš coby vykopávka někde z časů před polovinou 19. století. Nápadů, idejí pro konzistentní a silnou stranickou ideologii se ODS zkrátka nedostává a její vedení tento fakt nevnímá. Není přece možné čekat, až nová témata vygenerují političtí protivníci svými chybami, běženci svým náporem na západní Evropu, nebo orgány Evropské unie nějakými svými nedokonalými rozhodnutími, od nichž se pak budeme ostentativně distancovat. To je směšné.

Ale vraťme se v čase ještě jednou o něco zpět. Straníci administrují, vedou vlády, řeší každodenní státní provoz, nejrůznější detailní legislativu, jednají a intrikují. Centralizují stát a snaží se koncentrovat moc. Občanští demokraté nestačí vnímat, jak postupně ztrácejí náboj, směr, přitažlivost. Padají na ně, právem či neprávem, negativa a oni nepřinášejí nová pozitiva. Nápad se „sarajevským“ personálním přepřaháním, kdy by transformační éra zůstala historicky spjata s – „bývalým“ – vedením a partaj by stanovila nový směr, nezdá se zas tak nelogický. Jenže provedení bylo neúspěšné. Klausův návrat do sedla mu přinesl osobní zadostiučinění, ale byl neštěstím pro stranu, českou pravici jako celek, ovšem i pro předsedu samotného. Sebevražedné tendence jsou spojeny s neschopností vidět perspektivu.

Program ekonomické společenské transformace, nota bene představující vlastně jen přechod od naprosto šíleného a neefektivního systému komunistického „plánovaného hospodářství“ k normálním tržním poměrům, nemůže sám o sobě stačit. Což historie ODS prakticky prokázala. Každý subjekt, ucházející se o volební úspěchy, musí být schopen oslovit určité společenské skupiny, získat a udržet si množinu zásadních, „souznících“ příznivců a podporovatelů. Volič ani hardcore supporter není ovšem jaksi automaticky bez chyb, neplatí vždy: „Hlas lidu rovná se hlas boží.“ Zvolíme-li extrémní příklad, takový elektorát hitlerovských nácků míval sice široce lidovou povahu, ta však pochopitelně nebyla žádnou zárukou mravnosti a dobra v platonovsko-masarykovském chápání! Lidé se nechají strhnout, manipulovat, ovlivnit, dokonce zfanatizovat. Někdy žádají nesmysly a chovají se nezodpovědně jako děti. Už Platon a po něm Aristoteles na takovém poznání založili svou kritiku demokracie.

Musí existovat ideové konstanty a zásady

Stranickou politiku nelze stavět jen na tom, po čem lidé volají. V životním zájmu demokratického systému. Musí zde existovat nějaké ideové konstanty a zásady. Přední mužové a ženy musí být schopni určovat morální směr a ručit za něj. Ostatně právě proto byla politika vždycky rizikovým povoláním.