Jan Opravil: Pane Ludvíku!

Kdysi jsem se na Brumovsku ocitl během víkendové turistiky studentských let; tehdy mladší, srdce výkonnějšího, tělo bez tukové přítěže. Při pohledu na mapu marně přemýšlím, kudy vedla naše trasa ze Šanova do Návojné přes lesy a vršky mimo Bylnici a odtud záhadně obloukem zpět nad Brumov od směru východního.

Jen si vybavuji původní úmysl vystoupat k vrcholům a užívat případně výhledu na slovenskou, povážskou, tehdy ještě federální, čili spíše považskou kotlinu. V rámci společného státu používala se pro tyto případy raději slovenština, jež nic „povážského“ s dlouhým „á“ nezná. Nicméně – abychom neodbíhali – ten brumovský vršek ukázal se tehdy být jaksi nad naše psychické síly. Měli jsme už cosi v nohách, přesto se ale jednalo o moment spíše ponižující: Mírňounce stoupající svahy nebyly tak mírné, jak při letmém pohledu slibovaly. Kladly nárok především na výdrž, kráčet stále vzhůru, vytrvale, krok za krokem k zdánlivě nepřibližujícímu se obzoru. Pak jsme to vzdali. Považské podolie, abychom byli geograficky korektní, zůstalo v ten den nedosažitelnou skrytou krajinou.

Vzpomínka na rezignovaný sestup k údolnímu městečku brumovskému se mně znovu vybavuje právě nyní a ne náhodou. Paní Marie (Madla) Vaculíková vypráví v televizi, jak byla vždy fascinována fyzickým fondem legendární „paní učitelky“ Svatoňové, která – dokud jí to věk dovolil – zvládala pochody po okolí lépe, než všichni její mnohem mladší společníci. Také až do konce zůstávala zakotvena v přesné a správné hierarchii hodnot, během jasné chvilky krátce před smrtí se údajně zeptala Ludvíka a Marie na věc opravdu důležitou: „Ještě jsme pod Ruskem?“

Vybaven znalostmi z četby sam- i tam-izdatů, neodolal jsem tehdy vstoupit na brumovský hřbitůvek, kde se nachází onen dvojhrob označený jménem „Svatoňová“, ve kterém zbylo dost místa i pro oba Vaculíkovy, a odkud je „pěkný výhled, zvláště když se trochu vysedne“. – Přihlaš se ten, kdo v českém světě píšeš kamkoli cokoli literárního, a jehož Ludvík Vaculík ani trochu neovlivnil! I teď, při psaní těchto řádků, bojuji zuřivě s bezděčnou snahou mého podvědomí stylizovat zde věty do podobnosti, specifického slovosledu a jazykové čerstvosti či ozvláštněnosti aspoň trochu vaculíkovské. Tomu se nedá uhnout, aťsi je pod tím kdesi v hlubinách Punkva Demlova (což rozhodně není žádná ostuda).

Uniknout nakažlivému vaculíkovskému slohu lze jedině použitím stylistiky záměrně zcela odlišné, vzdálené, odpoetizované a účelové. Ano, takový výčet v bodech, s odrážkami či dokonce očíslováním odstavců, ten by se hodil! Čím je Ludvík Vaculík velký a čím velkým zůstane:

1. Prostředí, v němž vyrostl, bylo prosté. Vedlo ho k prožití života v módu „řádně zařazeného jedince“, který si najde své místo a zvládá co nejkonformněji nároky na něj kladené. Vaculík však neustále vyčuhoval, jaksi přerůstal své okolí, ale i širší společenský a kulturní kontext. Jeho přesahování však nikdy nebylo destruktivní, ale tvořivé, dokonce výrazně inspirující.

2. Ludvík Vaculík byl jednou ze zcela ojedinělých výjimek z pravidla: „Jednou komunista, vždycky komunista.“ Podařilo se mu vystoupit z mentální gravitace tohoto oxymoronního sadistického ideového systému, naplněného absurditami, logickými mezerami, filosofickými mlhovinami a především brutální účelovostí. Vstoupil kdysi do komunistické strany z idealismu, v okouzlení tehdy tak úspěšně šířenou propagandou o údajné exkluzivní zásluze internacionalistické levice na celkovém zlepšení života lidí. Je to však právě L. V., kdo se stane autorem věty: „Za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka.“ Co je ještě cennější, ani ve vysokém věku se nepokoušel „hříchy svého mládí“ přece jen nějak omlouvat, zdůvodňovat, hledat na nich údajné pozitivní stránky, jak to činí mnozí v jakési naivní touze zpětně odůvodnit sama sebe. Vaculík se od zla jasně oddělil. Troufnul si především sám sobě – ale i svým posluchačům a čtenářům – otevřeně přiznat, že některé aspekty jeho života a společenského „zařazení se“ zasluhují záporné znaménko. Něco takového je lehké jen na první pohled!

3. Byl a zůstane vynikajícím spisovatelem, navazujícím na nejlepší autory českého literárního parnasu. Uměl a dotvářel český jazyk, pozitivně ovládal spisovatelské řemeslo, dokázal dát textům hloubku a obsah, přestože na povrchu byl vtipný a čtenářsky zábavný (řeklo by se „jen“, ale právě toto je přece nejtěžší). Podobně jako jím silně ovlivněná komunita kolem Charty 77 sbližovala lidi všech možných názorů, politických směrů a ideového zaměření, vaculíkovská literární práce zas spojovala dvě, tak dlouho poněkud „mimo sebe“ jdoucí, tuzemské literární tradice, a to na jedné straně onu meziválečně levicovou, zhruba řečeno „nezvalovskou“ (později oficiálně a vynuceně patřičně „rozjásanou“) a na straně druhé směr potlačených, diktaturou udušený spisovatelský univers „florianovský“, Demlův, Zahradníčkův, Reynkův či Rotreklův. Vynalezl pro své psaní metodu „kozích skoků“ od tématu k tématu, kdy zdánlivě nesouvisející motivy uvedl napřed do vtipného kontrastu či kontradikce, aby z nich nakonec vytěžil závažný závěr, morální apel nebo – doslova až „obrozeneckou“ – výzvu ke zlepšení poměrů, společnosti, zejména však chování a jednání samotného čtenáře.

4. Byl bojovníkem, avšak, ojediněle, nikoli slepým, nýbrž naopak propracovávajícím se usilovně k hloubce, smyslu a pravdě, a to právě prostřednictvím svého – původně zdánlivě zcela soukromého – konfliktu s vládnoucí mocí. Ve zkratce řečeno: Od výše zmíněné levice L. Vaculík přijal výzvu k angažovanosti, aktivitě, uvědomil si však také hloubku odpovědnosti před dějinami, předky, krajinou a světem, lidskými osudy či utrpením. Odtud pochází zvláštní hořkosladkost, kterou spisovatel nejen umělecky zpracovával a popisoval, ale byl nucen ji skutečně žít a snášet s nasazením značné životní energie, odolnosti a statečnosti. Osud nepřipouštějící kompromisy… jenže přesto den za dnem právě k těmto lákavým kompromisům vybízející a ponoukající.

Málokdo si dovede představit míru tíhy a často též vnitřní osamocenosti, nesdělitelné a nepřekročitelné, jakou generuje postoj, někdy snad i jen pouhá vnější nálepka „vzorového bojovníka“. Jenže, jak řekl Magor Jirous: „Věc jednou započatá se nedá zastavit.“ L. V. po léta věnoval spoustu své životní kapacity vydávání edice Petlice, enormně obtížné, zdržující a nebezpečné aktivitě, jejíž výstupy byly pozitivní vlastně hlavně pro jeho tvůrčí „konkurenty“, jakkoli se to tehdy takto nebralo. Teprve kdesi mezi Petlicí, Chartou 77 a dalšími náročnými činnostmi, nacházel spisovatel zbytek času pro vlastní literární práci.

5. Vaculík byl nejen autorem a vydavatelem. Často se zapomíná na podstatnou roli „podněcovatele“ tvořivosti jeho kolegů. Takovouto zvláštní úlohu jsme zvyklí přiznávat, i když převážně jen pro undergroundové prostředí, Ivanu Martinu Jirousovi. Jirous v ojedinělé generační „superroli“ lidi k tvořivosti přiváděl, osměloval, inicioval jejich aktivity, dokonce sám tvořil, a ne špatně, podílel se na akcích od jejich koncepce, přes organizaci až po definitivní „živé“ provedení. Kromě toho vždycky souběžně generoval potřebné informace, texty, staral se o legendarizaci. Žádný artefakt se neobejde bez určitých doprovodných sdělení, minimálně toho, že tu jde vůbec o artefakt. „Umění“ v pravém slova smyslu je tvořeno artefakty a jejich informačním doprovodem, často na sebe beroucím podobu „legendy“, „mýtu“ nebo aspoň „pověsti čehosi mimořádného“.

V éře moderního umění jsme svědky pokusů oddělit „legendu“ od „artefaktu“ a položit na ni takový důraz, aby si vystačila sama o sobě. Duchampovské experimenty, ještě poctivé, jsou dnes substituovány takovým Damienem Hirstem. Obchodně to jakoby „funguje“, a je-li umění generátorem peněz, pak ok. Ovšem umělecky je přínos takovýchto „reelních podniků“ dost pravděpodobně nulový. Také Jirous a před ním u nás hlavně Milan Knížák, se pokusili generovat v undergroundu umění bez umu. „Každý může tvořit!“ Pak se jim vše poněkud „zvrhlo“ a tvůrci skutečného kumštu se stali mnozí, z nichž opět někteří vyrostli v umělce velké, nepřehlédnutelné. – V této době na počátku 70. let tu Ludvík Vaculík naopak stál coby představitel generace spisovatelů, kteří nemuseli dokazovat, že „uměli a umí“.

Jen byli politicky odstaveni, zbaveni možnosti publikovat. Bez redakční, kritické, ale i nakladatelské a termínového rutiny jim najednou nastala prázdnota. Každý mluvil o svých texty nabitých šuplících, ale když došlo na věc, nikdo nic neměl. Obrovskou a možná nikdy ne úplně docenitelnou Vaculíkovou zásluhou zůstane fakt, že iniciativou své Petlice dovedl tvůrčí kolegy opět k „nahození strojů“. Česká ineditní a exilová literatura 70. a 80. let kvalitou jasně „převálcovala“ oficiální spisovatele, kteří přitom měli teoreticky všechny výhody na své straně (a jejichž bezvýznamnost dnes, po čtvrtstoletí od politického „srovnání hendikepů“ bije do očí).

Spisovatelská a v menší míře i dramatická generace, jež stála na vrcholu své tvořivosti ve druhé polovině 20. století, musí být Vaculíkovi nesmírně zavázána za to, že ji upozornil na její vlastní pasivitu v porovnání s „primitivy“ z undergroundu, ale zároveň také ukázal cestu, jakou bylo nakonec možné uměleckou produkci uplatnit, rozšířit do světa, uchránit před zničením nebo zapomenutím a dostat ji k příjemcům, čtenářům. Pravda, měl vzory i spolupracovníky. Ale co ti bez něj!

6. Nejen slavné „Dva tisíce slov“, projev na sjezdu spisovatelů, či ne tak známý formulační podíl na celé řadě dalších společensky významných opozičních dokumentů a publikací, představují Vaculíka politického, občanského a jaksi „lidsko-společenského“. Právě zdánlivě neliterární „deníkovost“ jeho románů jej nejen zachycuje jakožto nekompromisního sebevědomého občana, ale zároveň nás ostatní svým způsobem vystavuje do role „těch, kteří by taky měli už něco dělat“.

Spisovatel, podle Vonneguta vlastně „kanárek v zamořeném uhelném dole“ tak skutečně plnil svou společenskou roli, jakkoli to zní na první poslech příliš pateticky.

Přečtete-li si třeba jen vaculíkovské fejetony (udělejte to, hned!) můžete si zpětně uvědomit jejich posilující charakter. Autor v nich vyzývá k výdrži. Ludvík Vaculík cítil jako nikdo jiný, že dusivý totalitní režim, disponující strašlivou represivní silou, není možné porazit nějakým dramatickým gestem. Naopak, stejně jako při zdolávání oněch brumovských výšin, nutná je především soustavnost, vytrvalost, psychická výdrž a udržení správného směru. Vaculíkovy drobné literární útvary (DLÚ), z nedostatku jiné terminologie nazývané fejetony, jsou především bateriemi, respektive „nabíječkami“ plnými energie. Těžko vyjádřit, kolika unaveným odpůrcům nedemokratického režimu dodaly sílu ještě jednou se postavit na nohy, nevzdávat to, vzdorovat.

7. Vaculík byl a zůstane provokatérem. V 60. a 70. letech 20. století se u nás nikdo nemohl tvářit, že jej nezná. Publikoval pravidelně v rozhlase, tiskl literární ale též brizantně politické texty, objevoval se v televizi. Stal se nepominutelným a mediálně neopominutelným. Také v době normalizace mohl každý číst alespoň jeho fejetony. Šlo o vtipné a zábavné texty, s oblibou šířené, opisované, půjčované na pracovištích, v hospodách, mezi přáteli. Kdo neměl jinou příležitost, stihl si takový „DLÚ“ s potěšením přečíst během chvilky na návštěvě u přátel. Ty obvyklé tři stránečky dokázal na psacím stroji naťukat každý, zkopírování stálo jen chvilku strachu. – Děti, zkuste se zeptat svých rodičů či prarodičů, jestli Ludvíkovy fejetony během 80. let znali a četli. A trvejte nekompromisně na pravdivé odpovědi! Není pravda, že se k těmto textům lidé nemohli dostat, neměli příležitost, neznali žádné cesty, jak je získat. Nějakého „místního chartistu nebo undergrounďáka“ měli v každém malém městečku, ne že ne. Tahle soukromá anketa, budete-li v ní důslední, ukáže vám míru nízkosti českého národního charakteru víc, než cokoli jiného (a právě na příkladu koho jiného, než Ludvíka Vaculíka a jeho literárních drobností). Vaculík zkrátka provokoval a dával ostatním odvahu provokovat, ptát se, žádat odpovědi, vyčuhovat.

8. Také byl prý v dětství výborným pasákem koz a indiánem. Obé již nedokážeme ověřit. Je však příznačné, že mu osudová náhoda (?) dopřála umřít současně s jediným opravdovým Vinnetouem našeho mládí, hercem Pierrem Bricem. Ludvík Vaculík si přál zemřít a být pohřben jako katolík; obloukem se tedy jaksi vrátil k „dědictví svých předků“ – prý to takto dokonce sám formuloval a cítil. Nechal za sebou obdivuhodný zápas se zlovolnými nepřáteli, jaké apačský gentleman také přemáhal na potkání, souboj s totalitním komunistickým molochem. Vítězství, či aspoň hodně velký podíl na výhře, je jeho. A co my ostatní?

„Pane Ludvíku, v těchto dnech Vás uloží do ,podolia‘ hrobu na okraji rodného městečka po životě, který opravdu stál za to. Sotva na Vás zapomeneme – něco takového prostě není možné – a budeme vzpomínat zcela jistě v dobrém také během dalších dnů, vlastně též při snění. Kolem Vašeho Českého snáře byla v 90. letech vedena hloupá debata, prý jestli jde víc o deník nebo o román. Nevím, kde se autoři té diskuse narodili, ale já – jako Vy – ve Střední Evropě (píšu s velkým S, můžete si všimnout), i když v jiném z jejích barvitých regionů. Vím, kterak právě zde a zejména ve 20. věku nebylo třeba, aby spisovatelé vymýšleli umělé hrdiny, zkonstruované charaktery, vyfabulované postavy. Skutečné životy tolika lidí bývaly zde natolik úžasné a naplněné událostmi, až stačí… deníkové záznamy…

Literatura zde přece nebývá vymýšlena, ale žita!

Dostával jsem Vaše knihy kdysi na přečtení v disentu obvyklým způsobem, takže na pár dní anebo spíš nocí, musíš přečíst a poslat dál, nezdržuj. Tahle okolnost člověka kupodivu nevede k povrchnosti, ale naopak ústí ve snahu pročíst se řádky za každou cenu, intenzivně, bez všech těch zbytečných rušení a přerušení, možná právě tak, jak se jejich vytváření věnoval autor. Ani nevíte, jak jste mi často v těch chvílích býval blízký. Nic z toho nepomíjí, nic není pryč.“