Když generace mladých Němců 60. let dvacátého století začala klást onu osudovou otázku: „A dědo, co jsi vlastně dělal za války,“ byl z toho pěkný poprask. Ovšem represivní a autoritativní režimy mívají kromě svých nadšených podporovatelů, ochotných zajít mnohdy opravdu tak daleko, až běží mráz po zádech, také odhodlané odpůrce. Což se přirozeně týká nejen nacionálního socialismu, ale též jeho internacionalistického bratříčka, komunistické totality. Tož, milá dcero, synku, vnuku aji vnučko, ne každý si s hrdostí přisvojuje horrorové označení „Husákovo dítě“ a vzpomíná na éru tak zvaného rozvinutého socialismu s nostalgicky rozmlženou něžností „jež lež zvolna proměňuje v pravdu“…

Copak znamená tohleto podivné slůvko sa-mi-zdat? Původně se jednalo vlastně o komplexní žert. Opozičníci bývalého Sovětského svazu byli nuceni žít v prostředí nabitém specifickými bolševickými zkratkovými termíny typu Univermag, Mašintorg, Politizdat. Ztrácíte-li se, máme tu prostě obchodní dům (univerzalnyj magazin) či podnik zahraničního obchodu, v němž šlo o „mašiny“ a „targovlju“ – business. No a pozor, rovněž hovoříme o nakladatelství (izdatělstvu) politické literatury! Pěkné, že?

Jakmile nezávislí vydavatelé s ohromným rizikem zahájili v hlubokém utajení své aktivity, objevila se potřeba celý fenomén obecně pojmenovávat. No a neznámý vtipálek nahodil „vydali jsme sami, tedy sami-izdat“. Samizdat. Humorem umocněným na druhou se pak stalo, když rovněž lidé v sověty okupované středovýchodní Evropě začali termín přebírat. Ironicky tím reagovali právě na skutečnost, že všude v satelitních státech existovala tendence po vzoru „Velkého bratra“ pojmenovávat instituce, podniky a různé jevy každodenní reality také takovými zkratkovými konstrukcemi. Z paměti nelze vytěsnit nepřekonatelný „Lidokov“, v jehož budovách nedocházelo k sadistickému mučení lidí ani tu nebyly prováděny rafinované sado-maso hrátky, nýbrž jsme zde prostě měli „lidové družstvo zpracovávající kovové materiály“.

Přijetí „samizdatu“ do specifické slovní zásoby prostředí tuzemských protirežimních aktivistů bylo takto gagem vyšší úrovně, zahrnujícím komplikovanou černohumornou ironii. Vždyť disidenti věnovali mnoho ze své životní kapacity právě tomu, aby komunistický vliv – a to v jakémkoli smyslu – mohl být perspektivně eliminován. Pokud zavedli pro jednu ze svých hlavních aktivit ruský termín sestrojený na základě sovětských předobrazů, byl pobavený úsměv opravdu na místě.
Prvním dojmem nepřipraveného výstavního návštěvníka z kontaktu s produkty ineditního publikování může být jisté udivení a snad až dojem primitivnosti prezentovaných tiskovin. „Když tenkrát ještě nebyl k dispozici internet a emaily, tak proč jste to nemnožili na kopírce?“ Na takovou otázku by neměl být odpovědí pobavený úsměv. Ten dotaz je totiž logický. Nějaká tisková technologie, ať již jakékoli technické úrovně, přece i tenkrát existovala!

Jenže právě zde spočívá jádro problému. Totalitní společenské systémy bývají oprávněně označovány za „anticivilizační“ a málokde je tento aspekt viditelnější, než právě v oboru šíření informací. Víte, nějaké zákazy a omezení tu byly a budou vždy. Psané slovo je silnou zbraní. Neexistoval snad jediný český národní činitel časů staré Rakouské říše, jenž by si pro „tiskové delikty“ neodseděl aspoň den ve vězení. Jenže Rakousko-Uhersko nebylo totalitní zemí. Museli jste spáchat konkrétní čin a porušit zákon, aby vás „zašili“. V kdejakém městysu pozdní monarchie působila tiskárnička, podnikatelský subjekt, kam stačilo zajít, zadat zakázku, případně ji v různých dobách doložit nějakým předběžným úředním povolením, jehož získání se průběhem let zjednodušovalo a formalizovalo. Nic pak nebránilo tomu, abyste prostě obdrželi sto, tisíc nebo deset tisíc letáků, novin, knih, čeho chcete. Teprve potom vás za ně, podle konkrétního obsahu, mohli zabásnout, hups!