Snad nejcharakterističtější je, že nikdo z Kyjeva vlastně nepojmenoval východní část země, kterou jiní z ciziny v představách rozdělují. Pojmenovat by znamenalo uznávat subjekt. Můžeme se bavit sledováním, kdo všechno se vyhýbá pojmenovat "východní" Ukrajinu.

V případě těch, kdo za autonomii (nebo úplnou nezaležnost) těchto krajin bojují, je tomu přirozeně právě opačně. Novorozenec musí mít jméno, a pokud je to jméno již staré, má být dokladem již staršího životaschopného jedince. Sympatizanti těchto bojovníků (mezi něž jistě patří tato redakce) by si ale měli dát pozor, aby se nekompetentním přebíráním názvů nedostali do poloh, do nichž se jim nechce. Taková slova - zeměpisné nebo také politické pojmy - jsou již v tom, co jsme shora překládali. Museli jsme zvažovat. Aktivisté z východních federalistických útvarů většinou hovoří i myslí v pojmech toho útvaru, za jehož uznání musejí bojovat. Někdy ovšem potřebují souhrnně pojmenovat tento Východ nynějšího státu Ukrajina, který je dnes zónou bojů. V tom případě nejčastěji používají starého pojmenování z kateřinských časů: Novaja Rossija, Novorossija, Novorossijsci. Přejímáme-li toto pojmenování, hned jsme před skutečností, že část této někdejší kateřinské Novorossije je nezpochybňovanou částí dnešní Ruské federace.

Interpretace by mohla být dvojí, ve smyslu ukrajinského nároku na východ nebo ruského na západ tohoto rozsáhlého a během několika století velmi rozrůzněného kraje: nic takového by nikdo rozumný nepodporoval. Představa, že by se jeden z hlavních přístavů ruského loďstva Novorossijsk měl stát cílem bombardování, má velmi blízko k velké, kontinentální válce.

Neurčitost východní hranice Ukrajiny není dílem náhody. Zčásti je to reálný výsledek ruské občanské války (1917-1922). Ale vedle toho je to též plod úmyslu, a potom příklad do učebnice, jak se ovládají národy. Je to metoda netradiční a pro nezkušené neprůhledná, proto účinná. Použili ji Lenin a spol.: jako nástroj k bezpečnému ovládání nacionalistické Ukrajiny jednoduše vytvořili administrativní jednotku, do níž včlenili rozsáhlou oblast, kde nikdo o nějakém specifickém ukrajinském jazyce neměl ani ponětí, a kde nadto byla mocná a organizovaná dělnická třída. Jedno z takových opor bolševické moci, Charkov, bylo nadto vybráno za hlavní město pro celou Ukrajinu. Tak vznikl ten mnoha našim současníkům nepochopitelný jev, že (někteří) "Ukrajinci" mají mateřskou řeč ruskou: řekněme, že je to obdoba dnešních Rakušanů ve vztahu k Němcům. Také tito takzvaní "ruskojazyční Ukrajinci" mívají někdy kolektivní identifikační pocit ruský a někdy ukrajinský (podobný problém měli nebo mají Rakušané; a kolik paralel by bylo možno nalézt pro Tyrolany, či ještě detailněji Jihotyrolany? Ti ovšem nejsou momentálně předmětem velmocenského vydírání, jsou ponecháni sami sobě - a je dobře. Na Ukrajině je tomu právě naopak, proto válka. Avšak pozor: na jedné straně sice je tu nepochybný fakt amerických a evropských velmocenských aspirací, ale na druhé straně je tu i jiný činitel, místní: (někteří) takzvaní "ukrajinskojazyční Ukrajinci" jsou posedlí šílenou myšlenkou, že všechny ty původní Rusy v hranicích svého nynějšího státu anebo dokonce snad i za nimi donutí k tomu, aby si za svůj "mateřský" jazyk osvojili současnou, samozřejmě zpola uměle vytvořenou ukrajinštinu. Hůl má zkrátka dva konce, teď se obrátilo, mlátí se druhým koncem - a k tomu se rádi přidali další, zvaní i nezvaní tovaryši.

Pokud jde o Krym: jistěže dnes Ukrajinci nebudou připomínat, že dostali ten dárek teprve od Nikity Chruščova v roce 1954. Předtím neměl Krym s Ukrajinou nic společného, vůbec už ne národnost. Rusové to připomínají, zdůrazňujíce osobní libovůli tehdejšího genseka. Ve skutečnosti to byl jen další krok ve stylu dvacátých let. Dostala další populaci cítící vysloveně rusky, a k tomu navíc ještě další menšinový problém - Krymské Tatary. Pokud jde o ně, pro Moskvu možná bylo výhodné rozdělit Tatary volžské a Krymské. V každém případě Krym představoval zátěž proti možnému pokušení znacionalizovat Ukrajinu. Darování Krymu Ukrajině je snad vůbec historicky nejvýznamnější, opravdový danajský dar.

Status Krymu je zásadně otázkou obyvatel Krymu. Za demokratickou čistotu hlasování o vstupu do Ruské federace by asi nikdo nechtěl převzít ručení, ale na druhé straně nemůže nikdo popírat ani historické zájmy Ruska ani obecný zájem neměnit dále evropskou rovnováhu, když se jednou podařilo ji ustálit. Je to ovšem zase ten druhý konec hole: kdysi byl Krym nástrojem, aby nacionalisté nedokázali Ukrajinu zhomogenizovat - teď jim to oddělení Krymu (a pak potenciálně každé části Novorossije) usnadňuje (byť samozřejmě proti tomu zuřivě protestují).