Někteří analytici se domnívají, že německá vstřícnost k migrantům je snahou o vytvoření nového obrazu Německa, který nebude spojován s nacismem, Osvětimí a všemi zločiny z období Třetí říše.
Plán na očištění Německa vznikl již v padesátých letech minulého století a sepsali ho v organizaci Reinharda Gehlena bývalí důstojníci Gestapa a Abwehru. Jeho součástí je i označování např. koncentračních táborů v Polsku místopisně, tedy polský koncentrační tábor. Takový termín dokonce použil i Barak Obama při udělování medaile in memoriam Janu Karskému, který svět informoval o německých zločinech v koncentračních táborech.
Od dnešních sluhů takové politiky se pak dovíme, že za války Poláci snad zabili více Židů než Němců. Pseudohistorik Jan Tomasz Gross mimochodem podobně hovoří i o antisemitech Češích a Maďarech. Své vývody potom dává do souvislosti s postoji Česka a Maďarska ke kvótám rozdělujícím po Evropě dnešní migranty. Nezaznívají ale podobně drzá vyjádření na adresu Maďarska od rakouského kancléře nebo politiků z Německa?
Na Německo je ovšem již dnes ve světě pohlíženo jako na stát, který má údajně nejpozitivnější vliv na světové dění. Pro většinu už je Hitler passé. Hrubá síla se změnila ve vliv politický a hospodářský. I když i ten může být v případě potřeby uplatňován velmi hrubě, jak se o tom přesvědčili Řekové.
Jestliže v minulosti Evropská unie byla prostředkem europeizace Německa po jeho nacistické éře, dnes se stává prostředkem prosazení německých zájmů v Evropě. Nikoli Brusel, ale Berlín se stává středobodem Evropy.
Druhý důvod. Německo se zřejmě postupně vzhlédlo v americkém multikulturalismu. Přitom to není dlouho, co se Němci bránili nechat na svém území ty cizince, které původně pozvali k budování svého hospodářství. Naopak občanství dostával každý, kdo prokázal německou krev svých předků. Nakolik je dnešní postoj důsledek desítky let trvajícího protektorátu okupační mocnosti nebo obdivu k mocnému Washingtonu, jemuž podobnou roli by Berlín chtěl hrát přinejmenším v Evropě?
Stojí za to si připomenout slova Billa Clintona v Berlíně při stahování části amerických vojáků z německé půdy, která zněla nějak takto: Přenecháváme demokratickou Evropu novému demokratickému Německu. Chce to Evropa? Chce německá řešení? Navíc takové předání moc demokratické není.
Nikdo samozřejmě nemůže Německu vnucovat jiné pojetí státu, když už se rozhodlo rezignovat z principu národního státu a následovat zejména USA, Kanadu, Austrálii a Nový Zéland. Stejně tak ovšem Berlín nemůže vnucovat své představy jiným, jak se o to v souvislosti s migrační vlnou často nevybíravě a velmi nevkusně pokouší.
Polský analytik Grzegorz Kostrzewa-Zorbas z Vojenské technické akademie připomenul v souvislosti s kvótami pro redistribuci migrantů po Evropě jednu zajímavost. Evropská unie je chce rozdělit po Evropě podle klíče, který byl vytvořen v roce 1949 a reguloval rozdělení Němců přibývajících z různých koutů Evropy mezi jednotlivé spolkové země. V algoritmu byla zahrnuta ekonomická a demografická kritéria. Evropská komise nyní přidala ještě nezaměstnanost a počet migrantů přijatých unijními státy. Rozdílností si Brusel nevšímal, nepřihlížel k nim. Proč by také měl, když cílem zřejmě je rozmělnění obohacující rozdílnosti evropských národů?
Ještě dnes je na internetu možné nalézt propagační film, kterým Německo před dvěma roky zvalo do svého náručí migranty z různých částí světa. Kromě jiných jazyků také arabsky a paštunsky. Uprchlická střediska připomínají hotely se čtyřmi hvězdičkami a o imigranty je po všech stránkách postaráno. A konečně, poslední lavinu přílivu migrantů do Německa spustila sama kancléřka Merkelová k syrským utečencům. Nikdo nebude odmítnut, pravila. Nyní pro Německo chce zisky, „nepotřebné“ migranty rozešle po Evropě.
A může být ještě jeden důvod vstřícnosti Berlína k migrační vlně. Ta totiž přináší do země novou a levnou potenciální pracovní sílu. Míra porodnosti v Německu je v posledních letech totiž nejnižší v Evropě a činí pouhých 1,38 porodů na jednu ženu. Pracovní síla ze zahraničí by tak mohla řešit rozpor mezi nízkou natalitou a naopak stabilně vzrůstajícím průměrným věkem a stárnoucí německou společností.
Samozřejmě za předpokladu, že by se nové obyvatele Německa do pracovního procesu podařilo zapojit a situace by nekopírovala zkušenosti z pařížských předměstí, kde mladí francouzští Arabové vlastně od dokončení školy žijí ze sociálních dávek.
Německo své zkušenosti s gastarbeitery již má. Od poloviny padesátých let podporovalo příchod zahraničních dělníků - německé hospodářství získávalo po poválečné obnově na dynamice a potřebovalo dělníky - z Turecka, bývalé Jugoslávie, Itálie, Španělska, Řecka, Portugalska. V roce 1962 bylo v zemi 13 tisíc tureckých dělníků, v roce 1974 již 800 tisíc. V roce 1973 se růst hospodářství výrazně zpomalil, příliv se zastavil a Německo naopak začalo řešit otázku, jak zahraniční dělníky poslat domů. Nakonec byl v roce 1983 přijat zákon o pomoci navrátilcům do jejich zemí. Většina zejména Turků však v Německu zůstala a naopak využila nelehko přijatého zákona o sjednocení rodin. Německý hospodářský zázrak ve velké míře stojí na práci těchto lidí. Naopak např. Turecko bylo postiženo ztrátou kvalifikované pracovní síly. A to může být po konsolidaci poměrů také problém Sýrie.
Přijímání uprchlíků mimochodem nepodporují jen němečtí, ale také polští nebo čeští podnikatelé. Podle Vladimíra Dlouhého by také u nás přispěli k řešení situace na pracovním trhu. Na jednu stranu se říká, že mezi migranty, obzvláště ze Sýrie, je vzdělaná, movitější, střední třída, ale v Česku bychom ji chtěli rekvalifikovat na potřebné svářeče a řidiče autobusů. Existuje ale lepší vysvětlení, takových podnikatelských tužeb. Imigranti by posloužili jako prostředek nátlaku na ty, kteří by si dovolili žádat zvýšení mezd.
Již citovaný dr. Kostrzewa-Zorbas uvádí, že v současnosti nejvýše 25 procent migrantů směřujících do Evropy jsou uprchlíci před válkou ve smyslu předpisů OSN a jejich podíl na migrační vlně klesá. Naopak roste počet ekonomických migrantů, kteří, jak je vidět i z různých médií, do Evropy směřují ne kvůli záchraně života, ale za lepším.
Lech Walesa řekl, že za komunismu také mohl odejít z Polska, ale zůstal, protože chtěl bojovat za to, v co věřil. Kurdské ženy se s kalašnikovem v ruce postavily Islámskému státu. Jak se dívat na ty dobře stavěné mladíky, kteří na hranicích evropských států výmluvným gestem ukazují hlídkujícím policistům, jak rádi by je podřízli? Walesa varuje, že až v Evropě budou miliony migrantů, nakonec začnou uplatňovat své zvyklosti, včetně stínání hlav. Na internetu se objevila fotografie, jež je montáží příslušníků různých indiánských kmenů z území severní Ameriky. Pod tím je text: Také jsme podcenili příchod migrantů.
Pro konkrétní, individuální případy jistě platí křesťanské „miluj bližního svého“, ale nikde není psáno, že více než matku svou, otce a ženu, syna či dceru svou. Takovými případy ale nejsou ti, kteří pomoc vyžadují od těch, kterými pohrdají a pokřikují na ně, že jsou psy. A chovají se tak, jak dokonce i v České televizi vidíme.
Jak se například ke konfliktu v Sýrii, jako jednomu ze zdrojů migrační vlny, postavit, mnohokrát na tomto portálu psal i expremiér Jiří Paroubek. Přístup je to rozumný. Řešit současnou situaci podle sobeckých not Berlína není ku prospěchu Evropy jako celku, členských států unie, jejich občanů a nakonec ani zemí, odkud migranti přicházejí.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
autor: PV