Ta zasutá vzpomínka se mi vrátila po holandských volbách. Mark Rutte, dosavadní premiér, sice ztratil fůru voličů a deset parlamentních křesel, přesto však si jeho strana udržela první místo v politické aréně.
Z Francie a Německa, které stojí před volbami, mu přišly gratulace. Brusel jásal. Noviny a televize hlásaly, že vítězství Rutteho ohlašuje konec populismu a nacionalismu v Evropě.
Volby v Holandsku rozhodli nerozhodní. Dlouho váhali, komu dají svůj hlas. Na Wildersovi se jim líbil jeho postoj vůči nepřizpůsobivým cizincům, ale společensky zas nebyl tak přijatelný jako Rutte; ten kdyby se postavil za nás, to by byla špice.
Rutte má nesporně politický flair. V závěru kampaně začal pytlačit ve Wildersově revíru. Ujišťoval a přesvědčoval voliče, že má stejný postoj k cizincům jako oni: buď se musí chovat normálně, nebo odejít. A když pár dní před volbami vykázal ze země Erdoganovu agitátorku v šátku, kostky byly vrženy.
Poražený Wilders si polepšil. Jeho strana získala spousty hlasů, stala se druhou největší partají v Holandsku a posílila v parlamentě o pět křesel. Do vlády ho Rutte nepřizve. Ale tam by se nedostal ani kdyby vyhrál volby, protože kdo by se s ním zahodil ?
S ideami, s nimiž Geerd Wilders, Marine Le Pen a Frauke Petry přicházejí, je to jako se všemi nekatolickými myšlenkami v historii. Zprvu jsou vysmívány, pak dány do klatby, pak za ně upalují, a pak zvítězí.
Autor je novinář žijící v Ženevě.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
