Jan Ziegler: Mladí přátelé nevěřte komunistům, jejich šéf Filip je lhář

Soudruh předvedl typickou směs lží, drzostí a demagogie. Prý podle něj bylo období před rokem 1989 v mnoha ohledech spravedlivější než současný stav. Opak je pravdou! Bylo daleko horší a nespravedlivější než dnešek.

„Neexistovaly tak propastné majetkové rozdíly ve společnosti. Pro každého byla dostupná práce, bydlení, bezplatná zdravotní péče a kvalitní vzdělání,“ napsal mimo jiné pro iDNES soudruh Filip. Tak se na jeho nesmysly a vyložené lži podrobně podívejme.

Dostupná práce

Je pravdou, že oficiálně nebyl nikdo bez práce, nicméně podle odborných ekonomických studií existovala v socialistickém Československu třicetiprocentní skrytá nezaměstnanost, tedy lidé měli práci, ale nic nedělali. To zažil i jeden můj kamarád, který měl v osmdesátých letech místo v centrále tehdejší Státní banky Československé (dnes ČNB) v Praze na Příkopech. K tomu řekl natvrdo: „Za ty tři roky jsem přečetl spoustu časopisů, knih, ale nic nedělal. Když jsem se zajímal o to, co se tady vlastně dělá, nikdo mně to nebyl schopen říct,“ popsal svoji tehdejší pracovní zkušenost se socialismem. Je jasné, že takto žádný normální stát nemůže fungovat

Je potřeba si také uvědomit, že statisícům lidí v tehdejším komunistickém Československu nebyla umožněna práce, na kterou měli kvalifikaci, a jejich místa obsadily nuly s rudou stranickou knížkou v kapse. Ještě v roce 1988 musela odejít z postu odborné asistentky brněnského VUT moje kamarádka, která sice byla výborná odbornice, ale stala se věřící katoličkou a tak nesměla působit ve školství. Takhle to tedy bylo s prací za komunistů.

Bydlení

Za komunistů neexistoval trh s byty. To není jako dnes, když si každý může vybrat z pestré nabídky bytů k pronájmu nebo k prodeji. Moji mladí přátelé z Českých Budějovic Michal a Martina se nedávno vzali a hned poté nastěhovali do pěkného dvoupokojového bytu na sídlišti Vltava.

Za komunistů to bylo daleko složitější. Existovaly de facto byty státní, družstevní, podnikové a samozřejmě rodinné domy. Na státní byty měli nárok většinou jenom straničtí komunističtí funkcionáři, policisté a důstojníci armády. Mohl si sice o ně zažádat každý, ale znamenalo to mnoho let čekání. Pro většina národa tak měla k dispozici byty družstevní nebo podnikové, ty však nebyly k dispozici ihned. Zájemci byli zařazeni do tzv. pořadníků a čekali na byty i mnoho let.

Například v osmdesátých letech přesahovaly čekací doby na družstevní byty v Praze a Brně deset let. Je faktem, že určitá pracovní místa se nabízela zároveň s podnikovými nebo služebními byty. To však byly většinou posty, o které nebyl moc zájem. Jinak se léta čekalo i na přidělení podnikových bytů, alespoň u Československých státních drah, u kterých jsem za komunistů pracoval, tomu tak bylo.

„Neměli jste byt a vlastně ani prachy, prej, že ve dvou se to táhne líp, jenže už jste tři a máma s dvěma bráchy, starej dvoupokoják, špatnej vtip,“ zpívá v jednom ze svých hitů z doby totalitní Wabi Daněk. Ano mladým lidem nezbývalo, než bydlet s rodiči. Třeba jeden můj starší pražský kolega novinář žil v sedmdesátých letech s dcerou, manželkou a jejími rodiči v třípokojovém bytě ve Vršovicích. V něm navíc bydlel ještě bratr jeho ženy s dítětem, čili celkem v něm žilo osm lidí. Pak také vystřídal s rodinou několik ateliérů, jenomže to jej zase uvědomělí spoluobčané udávali, že bydlí v nebytových prostorech. Není tedy divu, že v mnoha případech končila mladá manželství rozvodem.

Pobavilo mě, jak v jedné webové diskusi na toto téma nějaký soudruh komunista napsal, že to přece za totáče tak strašné nebylo, páč v Praze stačilo na bytovém odboru dát úředníkovi dvacet tisíc korun v obálce pod stolem a člověk dostal garsonku. Hloupost rudých je holt nekonečná.

Bezplatná zdravotní péče

To samo o sobě je nesmyslem, zdravotní péče nikdy nemůže být bezplatná, někdo ji zaplatit musí, v tomto případě je to z velké části stát. Domnívám se, že stoprocentní solidarita je špatná a vede akorát ke zneužívání lékařské péče. Spravedlivější naopak je, když si každý na svoji léčbu připlatí, protože já přece nemohu za to, že Franta chodí v mrazech venku v košili a pak dostane angínu.

Zdravotnictví za komunistů bylo prolezlé korupci a zkratku tehdejších zdravotnických zařízení OÚNZ si lid obecný vykládal jako, „odevzdej úplatek nebo zahyneš.“ To bylo naprosto výstižné! V jisté okresní nemocnici v Jihomoravském kraji působil za komunistů jistý primář zvaný Mengele. Tomu, když pacienti nedali úplatek, řádově tak v tisících korunách, neměli moc šancí k přežití. V pražských fakultních nemocnicích bývalo zvykem dávat zřízencům, kteří převáželi pacienty, všimné 20 až 50 korun. Kdo to neudělal, měl smůlu a ve studených nemocničních chodbách čekal třeba i dvě hodiny, než ho odvezli na pokoj.

Tak to tedy ve skutečnosti vypadalo za komunistů s „bezplatnou“ zdravotní péči.

Kvalitní vzdělání

V sedmdesátých a osmdesátých letech socialistické Československo stále více zaostávalo za kapitalistickým Západem, což přiznávají též sami komunisté a Západ nás jasně válcoval i v počtu patentů. Naši studenti na vysokých technických školách proto neměli přístup k nejmodernější technologii. Komunistické školství dále vychovávalo jazykové analfabety, místo světově používané angličtiny jsme se povinně učili ruštinu, která byla k ničemu. Takže to s kvalitou našeho školství nebylo nijak valné. Mizerná byla úroveň výuky zvláště společenských věd.

Je tady ovšem jeden zásadní důkaz o komunistickém lhaní a podlosti. Komunisté upřeli statisícům talentovaných dětí právo na vzdělání, když jim kvůli nevhodnému třídnímu původu nebo „provinění“ rodičů nedovolili studium středních a vysokých škol. Takže kvalitní vzdělání nebylo pro každého. Hlupák z dobré komunistické rodiny mohl vystudovat univerzitu, kdežto talent s otcem „kulakem“ nebo živnostníkem neměl šanci.

Ze střední nebo vysoké školy také rudí vyhazovali studenty, kteří například podepsali petici proti umístění ruských raket SS 20 na našem území nebo šli na koncert nepovolené kapely. Něco takového je v současnosti nemyslitelné.

Proto milí mladí přátelé, jestli chcete svobodně studovat u nás i v zahraničí, a vůbec cestovat a žít ve svobodě, nevolte komunisty! Ti by z Vás znovu udělali otroky, jak se jim to povedlo s naší generací.

Ještě k údajné nerovnosti mezi lidmi. Majetkové rozdíly mezi lidmi jsou správné a přirozené. Není na nich nic špatného, pokud je bohatství dosaženo legální cestou jako třeba v případech podnikatelů Milana Teplého, Stanislava Bernarda a Radima Jančury. Nenormální a zločinné je naopak vynucování tzv. rovnosti mezi lidmi násilím a krádežemi soukromého majetku.