Zdá se však, že Rusové po vzoru německých nacistů chystají přepadení pobaltských republik, ohroženo je hlavně Lotyšsko. V takovém případě by ovšem Česká republika musela vyslat své vojáky na obranu členské země Severoatlantické aliance.
Byl by to stejný scénář, jaký použili němečtí nacisté v roce 1938 v pohraničních Sudetech. Nejdříve stupňování nehorázných požadavků národnostní menšiny vůči místní vládě, později vyvolání nepokojů a nakonec přímá agrese. K té nedošlo jenom proto, že Československo tehdy přijalo potupnou Mnichovskou dohodu, která mu nařizovala odstoupení pohraničních oblastí s více než padesátiprocentním podílem německého obyvatelstva.
Pobaltské země Estonsko a Lotyšsko Rusko poprvé okupovalo na začátku 18. století po vítězné bitvě u Poltavy, ve které ruský car Petr Veliký porazil švédského krále Karla XII. Litvu pak anektovalo na konci 18. století po rozbití Polska.
Znovu získaly Litva, Lotyšsko a Estonsko nezávislost v roce 1918 po skončení I. světové války. O tu však přišly další ruskou okupací tentokrát v barvách Sovětského svazu v roce 1940. Ruská komunistická okupace pobaltských republik v letech 1940 – 41 a znovu po roce 1944 do zhruba Stalinovy smrti byla daleko brutálnější než německá nacistická nadvláda nad Protektorátem Čechy a Morava za II. světové války.
Desetitisíce Litevců, Lotyšů a Estonců byly ruskými okupanty zavražděny, další desetitisíce deportovány na Sibiř nebo do střední Asie. Místo nich přicházeli do země Rusové. Pobalťané se dlouho nechtěli smířit se ztrátou samostatnosti a proti ruským komunistickým okupantům bojovali místní partyzáni zvaní lesní bratři. Střety to byly místy dost tvrdé a jen v Litvě padlo v boji za svobodu vlasti na dvacet tisíc bojovníků, na druhé straně bylo mezi Rusy a litevskými kolaboranty necelých šestnáct tisíc mrtvých. Rusové v rudých barvách v Pobaltí spáchali otřesné zločiny proti lidskosti včetně vražd žena a dětí, mučení a násilných deportací, které si těmi nacistickými nezadali.
Rusové se v Pobaltí vůči Litevcům Lotyšům a Estoncům rovněž dopustili genocidy. Jejím důkazem jsou tato čísla. V roce 1940 před začátkem sovětské okupace žilo v Lotyšsku 75% Lotyšů, v roce 1991 při obnovení nezávislosti pak pouhých 52%. V Estonsku žilo v roce 1940 90% Estonců, v roce 1991 pak už jen 65%. Rusové se v Pobaltí dopustili zločinů systematického vyhlazování místních obyvatel.
Jistý americký publicista popisoval situaci na hlavní poště v estonském hlavním městě Tallinu v roce 1987. Nějaký Estonec promluvil na ruského úředníka estonsky, načež dostal vynadáno, ať mluví jako člověk, tedy rusky. Podotýkám, že i za protektorátu mluvili Pražané na hlavní poště v Jindřišské ulici česky a nikoliv německy.
Nelze se tedy divit, Litevcům, Lotyšům a Estoncům, že nechtěli být součástí SSSR a v lidových referendech na jaře roku 1991 se rozhodli pro nezávislost. V Litvě z 84,7% registrovaných voličů jich 90,47% hlasovalo pro nezávislost. V Lotyšsku z 84,7% voličů jich bylo pro samostatnost 73,7%., v Estonsku z 82,9% 77,8%. Poté získaly všechny tři pobaltské republiky nezávislost.
Je rovněž logické, že po smutných historických zkušenostech s výbojným ruským medvědem vstoupily pobaltské republiky podporované drtivou většinou svých obyvatel v roce 2004 do NATO, od kterého právem očekávají obranu své státnosti.
Velkým problémem jsou v Estonsku a zvláště v Lotyšsku silné ruské menšiny. V souladu s mezinárodním právem bylo přiznáno občanství Rusům, kteří v Pobaltí žili před okupací v roce 1940. Ti, co přišli za okupace, je mohou získat po splnění určitých podmínek, mimo jiné složení jazykové zkoušky z místního jazyka.
Ovšem mezinárodní právo je na straně Pobaltí. Příslušníci národa okupantů (v tomto případě Rusů), kteří sloužili okupační moci v armádě, policii a dalších ozbrojených složkách, státní správě nemají v okupované zemi nárok na státní občanství. A to se týká i jejich potomků! Mám za to, že by Češi také nedávali občanství Němcům a jejich rodinám, kteří sem přišli za války a pracovali například na gestapu. A jak by mělo Pobaltí reagovat v případě ruských násilností?
Jednoduše, takové lidi by bylo třeba buď internovat, nebo v případě, že nemají místní občanství vyhostit.
Ruský velvyslanec v Lotyšsku již nabídl tamním Rusům ruské pasy, což je jasné vměšování do vnitřních záležitostí cizí země. Rusko také nedávno vyzvalo Lotyšsko, aby řešilo problém s tzv. neobčany (Rusové bez lotyšského občanství). Cože Lotyši právem chápu jako skrytou výhružku. Ano, i nacistické Německo před Mnichovem opakovaně vyzývalo Československo ke splnění „spravedlivých“ požadavků sudetských Němců, pak začalo provokovat násilnosti a vyzbrojovat sudetoněmecký Freikorps. Vše svědčí proto, že osvědčený nacistický scénář by kremelští jestřábi nyní rádi zopakovali. V Rusku jsou totiž ve skutečnosti stále u moci komunisté zkřížení s velkoruským šovinismem a klíčové posty drží bývalí generálové KGB.
Litvu, Lotyšsko a Estonsko jsem navštívil osobně a tyto země na mě působily civilizovaněji a kulturněji než zaostalé Rusko. Kouzelný hanzovní Tallin s úžasnými stavbami v historickém centru mě dokonce uchvátil víc než Petrohrad. Je faktem, že v Lotyšsku jsem si všiml paneláků, které neměli daleko do těch v Chánově, a kolem domů byl hrozný nepořádek. Tam holt bydleli Rusové. Stejně tak v Estonsku, na venkově krásné bílé dřevěné rodinné domky s upraveným okolím se stožáry s estonskou vlajkou, tak žijí domácí, obydlí Rusů vypadají podstatně hůř. V lotyšské metropoli Rize jsem si také všiml spousty ruských novin, časopisů a knih, což o nějakém útlaku ruské menšiny nesvědčí
Litevce, Lotyše a Estonce mám rád a další ruskou okupaci už není možné v Pobaltí připustit. USA a Evropa se musí vzchopit, dát Putinovi a spol. jasně najevo, že útok na tyto země by znamenal použití článku 5 Severoatlantické aliance se všemi důsledky. Tedy ostatní členské země včetně České republiky by přišly Pobalťanům na pomoc. Sami jsme v roce 1938 oprávněně kritizovali své spojence, že nám proti německým nacistům nepomohli. Proto by od nás bylo nejen nemorální, ale přímo zločinné, kdybychom se vůči maličkým státům v Pobaltí zachovali stejně.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
