Baťa v české próze
Marie Pujmanová : Lidé na křižovatce - zachycuje obraz dvacátých let až do doby hospodářské krize. Pomocí svých hrdinů líčí autorka všechny hlavní vrstvy tehdejší průmyslové společnosti a jejich vzájemného střetávání. Námět čerpala ze skutečnosti, zaměnila pouze druh tovární výroby a jména (Úly-Zlín, Jafeta-firma Baťa, Kazmar-Baťa, Gamza-komunistický funkcionář Ivan Sekanina):
Po dokončení školy se Ondřej Urban rozhodne odejít z Prahy do Úlů, kde pracuje ve velkovýrobně oděvů Jafeta, která patří podnikateli Kazmarovi. Ondřej vidí v Kazmarovi vzor dokonalého člověka, který dává práci tisícům dělníků, a nevěří svým spolupracovníkům, kteří tvrdí, že Kazmarovi nejde v prvé řadě o dělníky, ale pouze o zisk.
V úlecké továrně jednoho dne vypukne požár a Ondřej spolu s Kazmarem zabrání jeho dalšímu šíření. Při požáru je však těžce zraněn jeden dělník. Ten byl totiž během požáru uvězněn Ondřejem a Kazmarem v plamenech za protipožární roletou.
Další rozčarování Ondřeje Urbana přichází v okamžiku, kdy je z podniku bez dalšího vysvětlení, a hlavně zaopatření propuštěno celkem čtyřicet dělnic. Ke konečnému procitnutí Ondřeje dojde v okamžiku, kdy je z práce bezdůvodně vyhozena jeho známá Halačka. V okamžiku, kdy se Ondřej Halačky zastane, je navíc propuštěn i on sám.
Citát z knihy:
„Jafeta kašle na dělnická práva! To vám řeknu, hoši, veřejně, když jsme tady jednou pohromadě, protože jinak se v té naší Americe scházet nesmíme, to všichni dobře víte. Tady se objednaly stroje, co vyšoupnou lidi z práce, tady se vyhodilo čtyřicet dělnic na dlažbu, tady se nám brání organizovat se v odborech politicky. Nám se tu zakazuje náš tisk a naše schůze. Jsme odříznuti – ať to jednou veřejnost ví –“
Baťa v analýze Stanislava Holubce
Podrobně se fenoménem Baťa, chováním nejen Tomáše, ale i jeho nástupce Jana A.Bati, zabývá analýza Stanislava Holubce: „Silní muži milují život. Utopie, ideologie a biopolitika Baťovského Zlína"
Z analýzy vybírám:
Vykonává Okamura funkci předsedy sněmovny lépe než Pekarová?Anketa
Při výzkumu baťovského myšlení je nutno zdůraznit, že vykazovalo značnou dynamiku. Zatímco ve dvacátých letech se teprve utvářelo, svůj vrchol zažilo ve druhé polovině třicátých let, kdy se zřetelně přibližovalo k myšlení pravicově autoritářských a fašistických režimů, které byly v této době na postupu.
Na jedné straně je to uskutečnění amerického snu, vybudování moderního podniku i města a poskytnutí pracovních příležitostí i levné obuvi obyvatelstvu, na druhé straně zničení početné konkurence, vykořisťování zaměstnanců, odcizená práce a autoritativní metody vedení podniku i města.
Ke kontroverznosti přispěla i ne zcela bezproblémová úloha Jana Antonína Bati za druhé světové války.
K fenoménu Baťa existuje bohatá dobová literatura. Při zkoumání baťovského myšlení je na prvním místě třeba zmínit díla osobně psaná Tomášem a Janem Antonínem Baťou. Velmi zajímavá je beletristická literatura věnující se propagaci jejich díla. Na podnik, třebaže značné velikosti, jí vzniklo především ve druhé polovině 30. let úctyhodné množství. Vyšlo i několik životopisných románů o Baťovi a jeho zaměstnancích. Oslavě baťovského díla se věnovaly básnické sbírky. Je zřejmé, že pro oba Bati byla propagace vlastního díla, a to především v očích mladé generace, která patřila k hlavním čtenářům beletrie, velmi důležitá. To platilo zvláště pro Jana Antonína, který sám měl literární ambice.
O odbornou polemiku se starším i mladším Baťou se pokoušela především sociálnědemokratická a komunistická publicistika.
Příkladem komunistické kritiky byla i brožura nazvaná „Baťa bankrot“ vydaná v roce 1932 komunistickou stranou (aby prošla soukolím československé cenzury, museli ji poslanci KSČ předčítat v parlamentu jako interpelace). Z komunistických autorů o Baťovi psali mj. Pavel Reiman, Ilja Erenburg a Julius Fučík. Kritikou baťovského systému ze sociálnědemokratických pozic je práce novináře Rudolfa Philipa. Taktéž vycházely časopisy živnostníků ohrožovaných Baťou.
Asi nejdůkladnější dobovou kritiku Baťovy ideologie nalézáme v románu T. Svatopluka (vlastním jménem Svatopluk Turek) Botostroj (první vydání 1933). Kniha popisuje průběh hospodářské krize v baťových závodech nazývaných zde „Botostroj“.
Ač je odpor autora k Baťovi a jeho podniku zřejmý, nemůžeme autorovi upřít důvěrnou znalost „šéfových“ názorů a hodnot. To činí z knihy významný pramen pro naše bádání.
Vydání Botostroje vyvolalo samozřejmě odpor baťovského tisku. V článku „Úpadková literatura a její šiřitelé“, publikovaném krátce po vydání knihy, čteme, že „celý tento pamflet vypadá přímo jako psychické zvracení člověka churavého, jehož duch reaguje na vše, s čím přijde do styku podobně, jako reaguje churavý žaludek na každou sebebezvadnější potravu“. V článku byla zveřejněna identita autora skrývajícího se za pseudonymem a byl zde označen za otce nemanželského dítěte, který přišel do Zlína bez haléře, teprve zde si vydělal slušné jmění a takto se za vše odvděčil. Naopak se autora zastával komunistický a sociálnědemokratický tisk. Svatopluk byl poté souzen v několik let trvajícím soudním procesu a román byl zabavován cenzurou.
Většina pracujících v Baťových podnicích byla mladší 35 let.
Ubytovací zařízení Baťových učňů svým kolektivním charakterem, přemírou různých zákazů a pravidel a dokonalým časovým naplánováním aktivity poněkud připomínalo panoptikum. Aby nebyl rytmus internátní výchovy narušen, zlínští učňové měli dokonce zakázáno navštěvovat o víkendech své rodiče a dokonce i ti, kteří pocházeli ze Zlína, museli bydlet na internátě.
Ačkoli zde se mohl Baťův podnik obávat státních postihů, máme doloženo, že se pokoušel o aktivity i na tomto poli. Kučera uvádí, že sociální oddělení firmy Baťa pronikalo do soukromí zaměstnanců a cituje jednu z baťovských příruček: „Je potřeba poradit i ve výběru nevěsty nebo ženicha.“
V rozporu s proklamovaným ideálem, že se může u Bati „vypracovat“ každý, byla podle novináře Edvarda Valenty skutečnost, že ve Zlíně nacházeli velmi dobře placená zaměstnání i synové vysoce postavených politiků. Podle Kučery se jednalo o syny ministrů Engliše, Udržala a Černého. Baťovské ideály bylo v tomto případě nutné obětovat korupčním praktikám.
Zřejmým, byť zamlčeným vzorem pravděpodobně Tomáše a zcela zřetelně Jana Antonína Bati byl Benito Mussolini. Důkazem jsou nám jeho vlastní slova, občasné formálně neutrální, ve své podstatě však obdivné články o italském fašismu vycházející v baťovském tisku a svědectví dobových současníků, např. Valenty.
Pozitivní vztah k italskému fašizmu nebyl mezi podnikateli té doby ničím výjimečným. Pro utopické myšlení obou Baťů bylo podstatné, že fašizmus představoval v mnohém předobraz společnosti, jakou oni sami zaváděli ve svém podniku a chtěli by zavést i v celé společnosti. Takové zřízení se vyznačovalo absencí politického hašteření, paternalistickým vztahem státu k obyvatelům, pořádkem a mohutnou modernizací. Samotná správa podniku i města Zlína se podobala autoritářskému státu. V podniku neexistovaly nezávislé odbory a politické strany zde nesměly vyvíjet svou činnost. Ve třicátých letech byla ve městě jednotná baťovská kandidátka, proti které se ostatní politické strany s výjimkou komunistů neodvažovaly kandidovat. Baťovu Zlínu se říkalo „republika v republice“.”
Podle Valenty vedl obdiv J. A. Bati k Mussolinimu dokonce tak daleko, že si zřídil i vlastní kancelář podle vzoru pracovny duceho. Baťovský časopis Zlín čas od času publikoval články popisující neutrálním, místy do sympatií přecházejícím tónem poměry ve fašistické Itálii. Články očividně sympatizující s italským fašizmem, které se mohly stát předmětem zásahů cenzora, byly přebírány ze zahraničního (nejčastěji britského) tisku. V článku „Mussolini, syn kováře, zedník, učitel, žurnalista a budovatel Itálie“ se píše, že tento muž „vytvořil moderní Itálii... a v jeho prostředí, za daných okolností nemohl nikdo jinak jednati.“ Mussolini prý „žije prostě, nepřijímá platu od státu, protože dílo lásky se nedá hodnotit penězi... Tvůrčí lidé bývají vždycky osamělí. Ani jeho žena, ke které chová něžnou náklonnost a hlubokou úctu, jej dokonale nezná.“ Časopis samozřejmě nezmiňoval četné Mussoliniho milenky ani tisíce obětí „díla lásky“.
V říjnu 1933 zveřejnil časopis Zlín fotografii nadživotní sochy Herkula s řadou svalnatých sportovců a komentářem pokoušejícím se o zachování neutrálního tónu: „Skvělý obrázek nemůže pocházeti odjinud než z klasické země pod modrým nebem – z Itálie. Jest to momentka z tréninku mladých italských atletů na Mussoliniho fóru, postaveném Mussolinim pro italskou mládež sportovní. Dnešní sportovní Itálie vede svou činnost v tradici starého Říma a vědomě shlíží se v jeho vzorech.“
Baťovský časopis Výběr přetiskoval různé články ze světového tisku obzvláště anglo-saského původu. V zahraniční politice obvykle podporovaly uznání fašistických režimů a jejich „legitimních“ nároků. Například v roce 1935 šlo o články „Proč neuzavřít přátelství s Německem?“, který volal po anglicko-německém sblížení, nebo „Ideální typy lidí ve srovnání s typem fašistickým“ nebo „Může se Habeš udržeti jako samostatný stát?“ Články s protifašistickou tématikou uveřejňovány nebyly.
S německým nacizmem spojoval Tomáše Baťu obdiv k tzv. nordické rase (ačkoli on tím myslel lidi žijící na severu, zatímco nacisté především Germány). O tom svědčí několik jeho naivních úvah na téma, jak se člověk severský naučil v boji s tvrdou přírodou složitějšímu myšlení, zatímco jižní člověk se díky mírnému klimatu naučil změkčilosti a pohodlnosti. Severský člověk je podle Bati dodnes živ z hrdinství. Asi nejsilněji zaznívá obdiv k nordické rase z jeho básně „Jsem seveřan“: „Jsem seveřan. Nikdo není víc. Můj erb je plavý vlas a sněhobílá líc.... Mám zdravé čisté tělo, protože jsem seveřan. Mám tvořivého nezlomného ducha, protože jsem seveřan.“
Dokument o firmě Baťa z r. 1966 (jsou zde znát 60. léta, kdy u nás některé skupiny hledaly cestu k návratu kapitalizmu. Z dokumentu, ač se tam objevuje kritika Bati, celkově čiší k Baťovi obdiv) najdete ZDE.
Tomáš Baťa alias Henry Ford?
Baťa bývá často srovnáván s Henry Fordem, s jeho přístupem k průmyslové výrobě, který se zaměřuje na produkci co největšího množství standardizovaného zboží pomocí racionalizované výrobní technologie. Zatímco u Forda byly tendence ke zlepšování života lidí, u Bati dělník, který nastupuje do práce v dobré víře, že když umí dobře pracovat, tak to podnik, respektive šéf ocení a on bude mít své jisté, se stává jen bezmocnou hříčkou v jeho rukou a dařit se mu bude jen do té doby, dokud bude pro šéfa výhodné ho ždímat. Baťa musel nakonec v ledasčem rezignovat, ale až pod velkým tlakem, kdy už dělníci byli natolik organizovaní, že by ho žádní stávkokazi nezachránili (dělnictvo vidělo příklad v SSSR a na změny, které se tam odehrály, museli reagovat i kapitalisté v mnoha zemích a jít na ruku požadavkům dělníků).
Obecně platí, že kapitalistický podnikatel neovládá plnou funkci řízení a je odkázaný na to, jak si z vyšší nadnárodní úrovně pohrají s ekonomikou. Jakmile nastoupí krize, může být na dlažbě i se svými dělníky nebo je nasměrován někam, kam on nechce. Bude-li příliš lidský, bude ekonomicky zlikvidován. Z hlediska globalistů jde vždy o experiment, kterým hledají tu míru, kdy ještě lidé budou poslouchat se skloněnou hlavou a kdy už se vzbouří. Každý, kdo to zkusí jako Ford, se tak dostane do kleští. Forda navezli do podpory fašismu, kterou ovšem dělal určitě přinejmenším ze začátku v dobré víře. (více ZDE)
Film Botostroj
Film nás uvádí do prostředí průmyslového města Botostroje v době krize v roce 1932. Terčem kritiky je obuvnická firma Baťa a její zakladatel Tomáš Baťa. Příběh filmu sepsal T. Svatopluk, vlastním jménem Svatopluk Turek, který se živil jako reklamní malíř u Tomáše Bati.
Recenze filmu:
Kniha Botostroj byla hned po vytištění zkonfiskovaná! Pan Podnikatel B. řekl, že je to útok na jeho osobu, autor knihy to u soudu prohrál. A místo příjmu z knihy měl nulový zisk. A to nikdo neví, že pan B. nedával svým dělníkům celou výplatu, ale jen menší část! Tu větší jim prý bude schraňovat pro horší časy, tak si to dával do banky a jeho zisky rostly. Z pana B dělali málem boha. Přece obdivujeme jen ty dravé, úspěšné, bohaté! To je to, co po 89. roce tenhle režim vtloukal mladým, starým do hlavy. Tak se nedivte, že se lidé hodně změnili, lhostejnost jen kvete. To je ta slavná demokracie, spíš demo kreatura.
Svatopluk Turek vydal svůj Botostroj v roce 1933 a zkusil od Bati jako pes. První vydání románu bylo soudem určeno do stoupy (Hitler měl na co navazovat) a další zakázána. Druhé tedy vyšlo až krátce po válce. Když odstraníme pozdější komunistický nátěr, jde o film, který ani dnes není od věci. A navíc Vítězslav Vejražka zvládl svou roli šéfa skutečně mistrně ("záchodová scéna", žádný výmysl, mluvili o ní i jiní pamětníci, byla až na příliš snadné vyrážení latěk, typická).
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
