Měla jsem to štěstí, že jsem zažila na vlastní kůži sametovou revoluci - s demonstracemi, jejich organizováním, převážením revoluce z Prahy na Moravu. Měla jsem to štěstí, že mi v té době bylo krásných 24 let, a stála jsem na počátku. Měla jsem to štěstí, že jsem byla první generace, co se učila nové právo. A měla jsem to štěstí, že jsem za tři roky zažila to, co jiní za deset. Čerpám z toho dodnes, a vím, že nebýt listopadu, nebyla tam, kde jsem dnes. Profesně, lidsky, politicky.

O to více si uvědomuji rezignaci až naštvanost lidí, kteří už na změny ve svém životě neměli věk, zdraví ani sílu, a kteří se mohou právem cítit tak, že 17. listopad jim život spíše zkomplikoval, než obohatil.

Poválečná generace mých rodičů je smutná generace, která si prožila poválečnou chudobu, komunistický teror 50. let, a bezvýchodnost normalizace se všemi ponižujícími jevy materiálního i intelektuálního nedostatku. Zavírali se na své zahrádky, šetřili na škodovku, a když měli štěstí, podívali se k Vranovské přehradě. Když přišla změna, jejich vlak ujel. Na vzdělání už neměli věk, za mladou generací zůstali pozadu a nyní živoří proto, že důchody, které se šetřily, se trestuhodně rozpustily v celostátních rozpočtech. Komunisté jim ukradli všechno - důstojnost, naději, poznávání, možnost na sobě pracovat… Nová garnitura jim sebrala naspořené důchody. Divíme se, že nejásají?

Mladá generace je na tom opačně. Nezažila nedostatek, je zahrnována konzumním přístupem k životu, je přesvědčována, že za peníze lze koupit všechno, a ono to tak někdy vypadá. Včetně politiky, veřejného mínění, zdraví… Pokud si nenajde sama životní téma, nikdo jí ho nedá. Učí je totiž často generace těch mých rodičů, která se v novém světě ztrácí. Ne proto, že by se ztrácet chtěla, ale protože rezignovala, jako společnost rezignovala na tuto generaci, namísto aby čerpala z jejích zkušeností.

Tedy máme zde seniory, kterým byl listopadu k ničemu, protože přišel pozdě. Pak je tu moje generace, která se rozdělila na idealisty, kteří uměli této změny využít v dobrém (vzdělání, budování vlastní kariéry), nebo ve zlém – nakrást. A poslední v řadě je mladá generace, pro kterou mluvíme čínsky – obchody bez zboží a nemožnost cestovat si už neumí představit, proto to nemohou nikdy chápat,a pro kterou mít je více než znát.

Navíc demokracie Czech made je tak trochu podivná – zaštiťují se jí nejvíce nedemokrati, a skuteční demokrati aby se toto své přesvědčení báli připomenout a přiznat.

Divíme se, že listopad neslavíme? Kdo by jej slavil? Senioři nemají proč, doplatili na něho. Dnešní střední generace, která byla tehdy hybnou silou, se rozštěpila na mnoho proudů – obchodníky, politiky z podstaty a idealisty. Každá z těch skupin má důvod jak slavit, tak si stýskat – obchodníci proto, že kšefty už tak nejdou, neboť divoká devadesátá jsou pryč, politikové z podstaty typu Marek Benda a spol. proto, že lidem už nestačí fráze a tatínek s dobrou pověstí v zádech, a idealisté vědí, že jejich čas skončil, a nastává éra jiného typu politiky než té založené na ideálech demokracie, svobody a důstojnosti. Politice vládnou peníze, a to je jim cizí.

Takže kde najít někoho, kdo by slavil 17. listopad?

Takže jej vzpomenou s přiměřenou nostalgií jen lidé mého typu, tedy lidé, které listopad zastihl díky souhře šťastných náhod v dobrém věku, na dobré škole, které naučil věnovat se veřejným věcem jaksi přirozeně, takže vstup do politiky byl logický a pozvolný i bez tatínků za zády, zkrátka kterým v danou chvíli přál osud, že byli přitom, a uměli to ve svém životě využít, aniž někoho okrádali.

Protože si moc dobře uvědomuji, kde bych se svou povahou byla, nebýt listopadu 1989 – buď zavřená, protože bych se například nesmířila s tím, že musím poslouchat hlupáky, nebo bych utekla do svobodné země, abych mohla využít svého mozku, nebo bych ten mozek musela otupit alkoholem – a dnes bych byla v Bohnicích. Moje maminka by doplnila – nebo bys pracovala na zahrádce, pletla svetry a vyšívala – i to je možné.I to mi šlo.

V každém případě by můj život šel zcela jinak, a jsem ráda, že nešel. Přes všechny věci, vůči kterým protestuji jako každý soudný člověk, přesto, že si myslím, že skutečně byla revoluce v 90. letech zprivatizována jako celá naše republika, a přesto, že jsme brzy zapomněli odlišovat, kdo je či není opravdu gauner a prospěchář, a kdo solidní podnikatel. Přesto všechno bych nechtěla vrátit roky minulé ani za nic.

Svým rodičům se snažím pomáhat, aby si mohli dopřát ještě alespoň něco z toho, co sami v mládí neměli. Svým dětem se snažím přenášet zkušenosti z života v totalitě, kdy nejít do Pionýra byla studijní sebevražda. A sobě? Sobě připomínám, že za to, že to všechno mohu, a že dělám svobodně práci, jakou dělám, a žiju tak, jak žiju, a mohla jsem svůj život výrazně ovlivnit, může několik šťastných náhod – kterých jsem jen plně využila. Nebýt jich, byla bych dnes možná v řadách jasných skeptiků...kterým nikdo nepomůže, prootže jsme se přiliš zaměřili na to, že každý si má pomoci hlavně sám. Ale co když někdo neměl tu šanci? Děkuji proto osudu, a snažím se vcítit do lidí, kteří to měli jinak – protože i je musíme chápat.

Proto chápu, že 17. listopad neláká lidi do ulic. Udělalo se příliš mnoho chyb, utíkalo se před právem, naše země se rozprodala příliš rychle a příliš špatně. A protože nemáme hloupý národ, ten národ to vidí. Ano, listopad nám každému jednotlivě přinesl mnoho nebo něco dobrého, a vzpomeneme na něj jako na přelomové datum. Ať si to přiznáme nebo ne.

Je jen obrovskou chybou polistopadové garnitury politiků, že ho nevnímáme jako datum, které by mohl slavit celý národ.

Každému z nás tedy listopad nějak prospěl, ale je otázkou, zda ta individuální plus lze zobecnit do jednoho velkého, které bychom cítili všichni – a tady odpovídám, že rozhodne ne. To vnímání je tak individuální, že zobecnit prostě nelze.

A to považuji za největší kaňku na datu 17. listopadu 1989. Že můžeme sice slavit datum svobody jednotlivě, ale nemůžeme jej slavit společně. A tak už to bohužel na věky zůstane.