Jako spotřebitelé vnímáme vysoký podíl zahraničních potravin na našem trhu a mnozí si už na to zvykli. Zvykáme si na to, že jsou k nám dováženy potraviny jiné kvality, než daná firma dodává do obchodní sítě doma. Máme dle nich jiné chuťové návyky. Naše média předkládají posluchačům a čtenářům polopravdy, často však i kulantně řečeno nepravdy. A tak se do éteru šíří informace o požadavku na 85 % zastoupení českých potravin, které vyzní, že jako všech.

V pořadu přítomná dáma okamžitě vysloví názor, že by byl nesmysl budovat skleníky a v nich pěstovat pomeranče. A pan redaktor přikyvuje, i když dva dny předtím od představitele Agrární komory vyslechl informaci, že se jedná o pouhé jedno procento z potravin, v obchodech nabízených. Potravin, které můžeme a umíme vyrábět doma ve vysoké kvalitě. Že je snaha postupně po pěti procentech navyšovat podíl těchto českých potravin až na kýžených 85 % v roce 2027.

Kam jsme to až dospěli, když se musíme obracet na zákonodárce? A snít o tom, že možná v roce 2027 bychom mohli mít v obchodní síti 85 % některých potravin z domácí produkce. V zemích na západ od nás je samozřejmostí nakupovat především vlastní potraviny, kterých je v jejich obchodní síti většina. A my se musíme domáhat nápravy prostřednictvím nařízení. Nejhorší však pro mne je kritika z tzv. vlastních řad. Reakce českého ekonoma, který prohlásí, že v případě soběstačnosti v potravinách ( o tom nebyla řeč), „půdu si tak zničíme, tak ji vyčerpáme, že v budoucnu už nebude ani na čem potraviny vyrábět“. A čtenáři sdělí, kolik že to jako daňový poplatník přispívá zemědělcům peněz, ale neuvede, kolik peněz, takto počítáno, dostanou zemědělci na západ od nás, odkud zlevněné přebytky k nám putují. Bylo by to mnohem vyšší číslo.