Podobný nárůst se nevyhnul ani ČR – v roce 2008 u nás bylo nezaměstnaných 9,9 procenta mladých, o tři roky později už 18,7 procenta. V případě Francie došlo ve zmiňovaném období k navýšení z 19,3 procenta na 23,3 procenta a u Španělska dokonce z 24,6 procenta na 45 procent.
Trend v Evropě je jasný. Nárůst nezaměstnanosti mezi mladými je obrovský. V ČR vzrostla skoro na dvojnásobek. K tomu ještě přidejme očekávanou hospodářskou recesi a to, že vysoké školy na trh práce stále chrlí další a další absolventy. Zkrátka zdá se, že vstupujeme do období, kdy velká skupina lidí bez ohledu na to, jak moc bude chtít pracovat, nebude mít kde. Jak se ale s takovouto situací vyrovnat ve chvíli, kdy je naše společnost postavená na tom, že každý její plnohodnotný člen má práci a kdo ji nemá, ten je parazit?
Některá možná řešení zmínil ve svém článku v Lidových novinách politolog Stanislav Balík, cituji: „Je cestou zkrácení pracovního týdne doprovázené adekvátním zkrácením výplaty s tím, že ve výsledku bude práce pro víc lidí? Anebo je cestou podmiňování sociálních dávek výkonem jakýchkoli veřejně prospěšných prací?... Je cestou snížení sociálních dávek – tak aby byli lidé rádi téměř za jakoukoli práci, kterou by tak přestali vykonávat cizinci, protože našinec se nechce dřít?“ Stanislav Balík na tyto otázky neodpovídá. Namísto toho zdůrazňuje, že práce je antropologickou konstantou člověka a že bez ní se osobnost člověka rozpadá.
Zkusme ale na Balíkovy otázky nalézt odpověď. Tím, že zkrátíme pracovní týden a současně mzdy tak, aby mohlo pracovat více lidí, se problém neřeší. Představme si tu spoustu zaměstnanců, kteří najednou nebudou mít dost peněz na splácení hypoték či placení nájmů.
Sníženou mzdu mohou ustát lidé, kteří vydělávají 40 či 50 tisíc korun, ale co ti s příjmem 12.000? Dalším možným řešením, které Balík zmiňuje, je podmínit sociální dávky výkonem jakýchkoli veřejně prospěšných prací. To ale opět k ničemu nevede. Pouze se rozšíří skupina těch, kteří budou nuceni pracovat ne za plnohodnotnou mzdu, ale za to, aby vůbec dosáhli na dávky, které jim stejně důstojné živobytí nezajistí. Třetí cestou je sociální dávky snížit, aby lidé byli motivováni vzít jakoukoli práci, která se jim nabídne. Otázka je, kam až mohou sociální dávky klesnout – má se snížit už tak velmi malé životní minimum, příspěvek na bydlení anebo dávky na děti?
Navíc je sporné, zda má být člověk opravdu nucen k tomu, aby vzal zavděk jakoukoli prací. Už dnes je podle mne mnoho lidí rádo i za velmi špatně ohodnocenou práci, natož aby se v ní nějakým způsobem seberealizovali. Berou, co se jim nabídne, a jsou ochotni kývnout i na nízký plat a špatné pracovní podmínky. Místo, aby byli na trhu práce svobodní a mohli se sami bez ohledu na různé tlaky rozhodnout, jestli jim daná práce zato stojí – musí vzít to, co je. Složenky nepočkají, žadatelů o práci je přetlak a zaměstnavatel si může diktovat podmínky.
Nebezpečí posledních dvou návrhů, které zmiňuje Stanislav Balík, spočívá v tom, že lidem nedává možnost volby. Nechceš umřít hladem, koukej zametat chodníky. Jsi právník, smůla, jestli chceš mít na chleba, vezmi místo prodavače. Nabízejí se ale nějaká jiná řešení než ta, o kterých píše Stanislav Balík? Je nutno říci, že se nebudou hledat snadno. Rozhodně by se ale nemělo jít cestou, kdy lidé ztrácejí možnost volby a každý s nimi může zametat, jak si zamane.
Zajímavé řešení problému nezaměstnanosti můžeme nalézt u politického filozofa Philippa Van Parijse, který přichází s návrhem všeobecného základního příjmu. Ten by měl být vyplácen každému bez ohledu na to, zda dotyčný pracuje. Parijs navrhuje snížení pracovního týdne a mzdy, což by ale bylo kompenzováno právě všeobecným základním příjmem vypláceným státem. Kratší pracovní doba by tedy nepředstavovala problém, protože lidé by vedle toho dostávali ještě základní příjem. Ten by ale rozhodně nebyl tak vysoký, aby to lidi demotivovalo pracovat.
Je možné, že realizace tohoto konceptu by narazila na celou řadu obtíží, jeho hlavní výhodou je ale to, že vede právě opačným směrem než návrhy Stanislava Balíka. Lidé pobírající základní příjem by byli o dost svobodnější a nebylo by tak snadné je přitlačit ke zdi, aby vzali právě takovou práci, která se jim nabízí. Měli by více prostoru zvážit platové ohodnocení, pracovní podmínky, ale i to, nakolik se v daném zaměstnání mohou seberealizovat. Vždy by totiž ještě měli mít v záloze základní příjem, který by jim na nutnou obživu vystačil. Stanislav Balík má pravdu, práce dává lidskému životu alespoň někdy a alespoň nějaký pocit smyslu, ale musí to být práce, kterou si člověk svobodně vybere, a ne že ho k ní dotlačí vnější okolnosti.
Vyšlo na rozhlas.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
