Hnutí ANO totiž v tomto šetření poprvé překročilo třicetiprocentní hranici a o celých patnáct procent přeskočilo druhou sociální demokracii, která obdržela pouze šestnáct procent hlasů.  

Jedná se jen o průzkum a nikde není psáno, že hnutí Andreje Babiše někdy dosáhne takového volebního výsledku. Přesto se zdá, jako by to signalizovalo definitivní konec jedné a začátek nové éry našeho politického vývoje.  

Připomeňme, že tak velký podíl hlasů ve volbách do sněmovny získala naposledy právě ODS a ČSSD v roce 2006. Tehdy prvně jmenovaná obdržela přes třicet pět procent a druhá více než třicet dva procent.  

Kromě otázky, zda se opravdu v budoucnu podaří hnutí ANO třicetiprocentní výsledek zhmotnit v poslanecká křesla, si můžeme lámat hlavu i nad tím, jak dlouho současná dominance tohoto uskupení potrvá a zda se nejedná pouze o nafouknutou bublinu. Přemýšlet můžeme také o tom, co přijde po ANO.  

Může sociální demokracie někdy v budoucnu opět ukousnout tak výrazný díl z volebních preferencí? U ODS si to dnes lze představit jen těžko. Objeví se nějaké jiné uskupení, kterému by se to mohlo podařit? A nebo je už doba stran a hnutí, které by dokázaly zaujmout tak široké spektrum voličů, nenávratně pryč?  

Dodejme, že kolem třiceti procent hlasů se buď ODS, nebo ČSSD pohybovaly po dobu deseti let, od voleb v roce 1996 až po ty v roce 2006. Hlavní rozdíl mezi dominancí ODS a ČSSD na jedné straně a Babišovo hnutí na druhé spočívá v tom, že ANO nemá svůj protipól.  

Zdrojem úspěchu ODS a ČSSD bylo z velké části to, že měly proti komu mobilizovat a že v jejich čele stály výrazné postavy, které si šly alespoň rétoricky po krku, ať už to byl Václav Klaus a Miloš Zeman nebo Mirek Topolánek a Jiří Paroubek. I zásluhou toho převaha těchto stran vydržela tak dlouho.  

Proto podle mne ANO 2011 nikdy nezíská tolik procent hlasů. Ačkoli se Andrej Babiš snažil mobilizovat proti politikům jako takovým, potenciál toho je už vyčerpaný a i tak tento apel nemá takovou sílu, jako když se brojí proti jedné konkrétní straně, která slouží jako ztělesnění hrozícího nebezpečí. Celkově je těžko představitelné, že by se český politický systém znovu začal točit kolem dvojice stran.  

Roli v tom hraje také to, že ideologické dělení na levici a pravici je čím dál více rozostřeno i zásluhou toho, že veřejnost nakonec usoudila, že ODS a ČSSD, které se proti sobě tolik vymezovaly, toho mají možná více společného než rozdílného.  

Přestože to může znít jako paradox, tak jedinou cestou pro politické strany jak navýšit a udržet své preference je mít jasně identifikovatelný a vyhraněný politický program. Jen to může sloužit jako pevný opěrný bod ve stranickém systému, který je zjevně stále v pohybu. Ale ani to žádné straně nezajistí tolik, kolik nyní volební průzkum přisoudil hnutí ANO.