Když se iniciativy chytili komunisté a přímí demokraté Tomia Okamury, začaly stranám „protikoalice“ blikat kontrolky. Tolik se proti Babišovi angažovali, že otočku by jim voliči asi neodpustili. Druhá ODS za volebním vítězem si jeden čas dokonce dělala naděje, že by jej mohla nahradit. Bohudík to nebyla od nich dobrá prognóza, ale ani dobrá politologická úvaha na rozdíl od toho kvalifikovaného prognostika na hradě, který jasně zhodnotil situaci. Jedinou stranou, která mohla paradoxně díky své rozpolcenosti pozitivně reagovat na výzvy ke vstupu do vlády byla a je Sociální demokracie. Jednat o účasti ve vládě bylo podle mne rozumné rozhodnutí. Nemusíme předstírat, že jsme v kdovíjak po všech stránkách dobré kondici ale zůstat v opozici není nic, co by nám přidalo na síle do budoucna. Nicméně buďme připraveni – ať se rozhodneme vstoupit do vlády nebo ne, budeme sklízet kritiku z mnoha stran. Ti nepoučitelní, nebo možná i závistiví nás budou soudit a prezentovat jako chamtivce po ministerských postech a pokud se rozhodneme nevstoupit, budeme již v této situaci považováni za kazisvěty normálního vládnutí. Ani jedno samozřejmě není pravda. Ministr má méně, než ředitel menší fabriky, ale s nesporně širší a náročnější agendou a ti kazisvěti jsou přeci všude kolem. Je to opravdu těžké rozhodování. Nicméně vrcholné stranické orgány rozhodly jednat dále o podmínkách vládní účasti. Ve straně to vře.

Poprvé v dějinách se proti usnesení strany postavili její senátoři. Mnozí krajánci protestují. Kde však byli všichni při volbách?

Jen málokterá strana je tak strukturálně diferencovaná jako ČSSD. Přiznejme si – nízká disciplina , malá chuť přebírat odpovědnost, domkářské dohadování o hloupostech, to vše včetně různých frakcí, které na jedné straně chtějí zachraňovat, další jít doleva, někteří nevědouce kam, ideálně konat atd., jsou obrazem mírně řečeno problematickým.