Proč to všechno? A komu ku prospěchu? Odpověď není až zas tak složitá. Karla Šlechtová v čele ministerstva obrany, generál Opata na pozici náčelníka generálního štábu a Miloš Zeman jako prezident by totiž znamenali definitivní konec éry vlivu lidí Miroslava Kalouska a Martina Bartáka na dění v resortu obrany. Aleš Opata totiž ví, co armáda skutečně potřebuje, Karla Šlechtová se na ministerstvu pro místní rozvoj naučila, jak řídit státní zakázky, a Andrej Babiš si s podporou vrchního velitele může bez problémů dovolit energickou a schopnou ministryni podržet před útoky a kampaněmi, kterým v současnosti čelí.
Zatímco Martin Barták má svých starostí dost a (na rozdíl od „svého“ premiéra) je už dávno politickou mrtvolou, Miroslav Kalousek se viditelně s dalším vyklizením pozic a ztrátou politického vlivu smířit nehodlá, a dává to Karle Šlechtové otevřeně i skrytě jasně najevo. Kalouskovi i Bartákovi lidé mají na dění v resortu obrany stále silný vliv, ale jejich pozice slábne se slábnoucím vlivem jejich mecenášů. A nejedná se jenom o lidi uvnitř resortu, vysoké úředníky ministerstva, konkrétní plukovníky a generály, ale i o silné lobbistické skupiny mimo státní správu a představitele „spřátelených“ obchodních firem, pohybující se jako ryba ve vodě jak na ministerstvu obrany, tak ve Sněmovně a Senátu ČR.
Nikomu z nich nejde o vojáky. Jediné, co pečlivě vybrané a dobře „zakopané“ lidi na klíčových pozicích zajímá, jsou peníze. Vysoké provize z předražených zakázek, dosahované zadáváním výběrových řízení „na míru“ spřáteleným firmám, preferováním dovozu všeho možného ze zahraničí, ale i velmi sofistikovanými postupy „protlačování“ zbraní, techniky, vybavení nebo materiálu osobního použití jako standardního vybavení do AČR. Obvykle bez jakéhokoliv přínosu pro její schopnost bránit území ČR, nebo být rovnocenným partnerem spojencům v Severoatlantické alianci.
Karla Šlechtová má možnost rozetnout zašmodrchaný gordický uzel těchto vazeb a najít cesty, jak uspokojit skutečné potřeby české armády. K tomu potřebuje dvě věci. Podporu a důvěru premiéra, a jasné politické zadání pro náčelníka generálního štábu, jakou že to armádu vlastně ČR potřebuje, a jakým vojenským a nevojenským hrozbám má být schopna čelit.
Jsem přesvědčen, že za takových podmínek dokáže ustát velmi rozumné kroky, které jako ministryně v demisi začala podnikat. Kterými samozřejmě nejen píchla do pověstného vosího hnízda „zainteresovaných“, ale zejména sobě i případnému nástupci ušetřila spoustu problémů pro budoucnost. Co vlastně tak „špatného“ udělala?
Tak především zastavila nákup dvanácti kusů amerických vrtulníků, které jsou natolik specifické a logisticky nákladné, že si je mohla dovolil jen americká armáda. Mimo ni bychom byli první (a také nejvíce platící) uživatelé. Přitom se tento nákup, ačkoliv objektivně neproběhlo žádné výběrové řízení, považoval za „hotovou věc“. ČR by si jím zablokovala možnost rozvoje vrtulníkového letectva na příštích 20 let, a získala by stroje pro AČR jako víceúčelovou armádu malého státu prakticky neupotřebitelné. Navíc bychom byli nuceni jen pro ČR kvůli nim vybudovat celý logistický systém výcviku pilotů, údržby, oprav a zásobování zbraněmi, municí, PHM, mazivy atd., což je nesmírně nákladný úkol, trvající několik let, s nímž zřejmě už někdo „kalkuloval“ na důchod.
Těch případů je samozřejmě daleko víc. Počínaje fantaskními plány některých úředníků a generálů na zavedení systému SAP jako centrálního informačního systému AČR (což by přišlo na miliardy korun a provozní náklady by po ukončení několikaleté implementace několikanásobně převyšovaly současný stav), přes snahy zavést v české armádě čínské standardy kvality materiálů a provedení uniforem, neprůstřelných vest, batohů a dalšího osobního vybavení (což by sice nesnížilo ceny, za které to AČR nakupuje, ale podstatně by se „vylepšily“ marže obchodních firem), až po připravovaný nákup 16 kusů odpalovacích zařízení švédského protiletadlového systému RBS-70NG, nastavený tak šikovně, že cena za jedno odpalovací zařízení s raketami a příslušenstvím má přijít ČR na téměř trojnásobek toho, co za totéž (při počtu 18 nakupovaných kompletů) zaplatí Argentina.
Tolik v kostce k hříchům Karly Šlechtové. A také k důvodům, proč jsem se rozhodl mediálně vystoupit na její podporu, protože věřím, že má šanci uspět. Potřebuje důvěru svého premiéra, a já věřím, že ačkoliv sám Andrej Babiš je pod těžkou palbou, dokáže podržet „generála“, u něhož si může být prakticky jist profesionalitou a spolehlivým „držením pozic“ na svěřeném resortu.
Byť je současný mediální útok proti Karle Šlechtové postaven na velmi chatrných věcných základech, je o to sprostší a nevybíravější. Osobně jsem zažil podobných útoků několik, a téměř vždy skončily tím, že premiérovi „ruply nervy“ a dotyčného odvolal. Někdy naprosto bezdůvodně, například takový Antonín Baudyš ve skutečnosti žádné letadlo neprostřelil (byl to policista z jeho ochranky). Rád bych paní ministryni připomněl, že také není zcela bez munice, a že nejlepší obrana je útok. Možná bude stačit otevřít pár stále živých akvizic, počínaje nákupy vozidel Dingo II nebo IVECO, servisu radiolokátorů Arthur, servisu vrtulníků Sokol, optických přístrojů z Izraele a myslím, že i Miroslav Kalousek začne daleko více zvažovat, co bude za sněmovním pultem vykřikovat. A možná se začne i chovat slušně.
Karla Šlechtová si za relativně krátký čas stihla získat mezi českými vojáky určitý respekt a obdiv, a má šanci si ho udržet. Také ji držím palce, ačkoliv jako správný voják (byť bývalý) mám oprávněné výhrady k přítomnosti žen na bitevních polích. Dosavadními kroky si ale dokázala získat mou pozornost a podporu.
Kdo je Jaroslav Štefec? Uznávaný bezpečnostní analytik, bývalý voják, vědecký pracovník a vysokoškolský pedagog, spoluautor několika odborných publikací, mezinárodní auditor, poradce dvou ministrů a architekt a historicky první ředitel českého národního úřadu pro vyzbrojování.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
