Jaroslav Vyleťal: Nejsme Čečenci, ale Češi. Zajímá to někoho? Uvěří nám na Západě?

Na začátku velké diskuse poslance Evropského parlamentu Ivana Davida s religionistou Janem Kozákem stál rozhovor s Davidem, který vyšel pod názvem Věříte teoriím spiknutí? Spílají vám proto do hlupáků? Europoslanec David z SPD má konspirace za hotovou věc (k náhledu zde). Jan Kozák reagoval textem, nazvaným Jak se bránit proti totálnímu nepříteli člověka, vševládnoucí síle peněz (k přečtení zde). MUDr. David odpověděl statí, která v Parlamentních listech vyšla pod titulkem Skutečný úmysl zakladatelů EU? Lid překáží, proto musí být obelstěn (k náhledu zde). Mgr. Kozák měl za vhodné, aby na Davidovu rozsáhlou kritiku svých idejí odpověděl článkem s názvem: O mámivé podstatě demokracie. Zde stojím já, tam europoslanec Ivan David (čtěte zde).

Jsou Slované výlučný cíl nenávisti?

Zaujalo mě mj., že Jan Kozák ve svém posledním textu píše o „historickém povědomí, o – též jasně prokazatelné – tendenci západních států kolonizovat a nenávidět Východ, tj. především nás, Slovany. Historicky je sledovatelný po tisíc let od založení Francké říše a je zapotřebí vnímat, studovat a pochopit, tj. mít poznání, že je to nezměnitelný charakter atlantské civilizace, který se v minulosti projevoval vyvražďováním a zotročováním všech národů, jež se dostaly pod její nadvládu, a že tento trend trvá i v současnosti a trvat bude i nadále.“ Již znalci antické historie by mu asi oponovali, neboť staří Řekové nenáviděli barbary, pohrdali tím, co bylo mimo jejich polis. Přesto s nimi čile obchodovali a využívali nejen jejich otroky, ale i otrokyně. I starý Řím barbary pohrdal, i když ho nakonec rozvrátili. Antické dědictví tak zůstalo uchráněno v Byzantské říši, na níž pak navázala po jejím dobytí svatá Rus. Nikdy nebyla dobyta celá, Novgorod zůstal svobodný. Dovolil bych si k polemice těchto pánů přidat poněkud přízemní pohled, vycházející z naší současné reality.

V našem koutu víme, že ztratit můžeme rychle všechno

Státům střední a východní Evropy, s výjimkou balkánských, není více než 100 let. Těchto sto let však v jejich historii netvoří žádnou kontinuitu. Některé existovaly jen chvíli, na sklonku a po první světové válce, například Ukrajina a Bělorusko. Baltské státy byly svébytnými pak jen v meziválečném období. Některé naopak vznikly v důsledku německého vlivu v době druhé světové války jako Slovensko a Chorvatsko. Po této válce byly některé státy obnoveny, s výjimkou Jugoslávie a později i Albánie existovaly však jako pouhé satelity Sovětského svazu. Jedině Rumunsko, díky své energetické nezávislosti na SSSR, se snažilo o samostatnou politiku. První stát dělníků a rolníků na německé půdě, Německá demokratická republika, byla jako sovětský satelit přímo stvořena. I samostatné Finsko, které rovněž vzniklo až roku 1918, muselo provozovat vůči svému velkému sousedu obezřetnou politiku, čehož dokladem je samo slovo „finlandizace“. K obnově některých států a vzniku zcela nových států došlo v důsledku slábnutí a zániku SSSR a Jugoslávie. Takto došlo i k německému sjednocení, které bylo „vykoupeno“ finanční pomocí Sovětskému svazu. Poslední nezávislý stát – Kosovo – vznikl vybombardováním, které samozřejmě mělo humanitární aspekty. Obyvatelé těchto východních i balkánských států si uvědomují nesamozřejmost své státní suverenity, nesamozřejmost své národní existence. Uvědomují si mnohem více než na Západě křehkost demokracie a efemérnost jakýchkoli mezinárodních smluv a závazků, pokud by z těchto závazků vyplývalo něco v jejich prospěch. Uvědomují si, že postupná ztráta suverenity ve prospěch nevolených bruselských byrokratů je pro ně zhoubná.

Thatcherová divže nepřijela v houních

Onen Západ, tedy západní Evropa, toho o zemích na východ od Labe mnoho neví. I ti zápaďáci, kteří se „východní“ jazyk trochu naučí a působí zde jako novináři, historici či diplomaté, přistupují k těmto zemím přezíravě či dokonce s opovržením. Jejich články či knihy o současnosti i historii těchto zemí pak často přinášejí západním čtenářům překroucené podání reality či minulosti těchto zemí. Jsou ale s důvěrou přebírány jejich „vědci“, politiky, novináři atd. V zemích, o kterých tato díla pojednávají, jsou pouze pro smích. Dokladem neinformovanosti je například sama Margaret Thatcherová. Když přijela na svou první návštěvu do Polska, byla oblečena, jako kdyby jela do Ruska. Některé polské noviny jemně podotkly, že toto se u nich nenosí. Když železná lady přijela k nám, podotkla k připravenému večernímu menu, že moučník jíst nebude. Ochutnala však a neodolala. Byl tak dobrý, že ho snědla celý.

Ani vlastním křupanům nevěřili nic

Nedůvěra ke všemu východnímu nemusí být nutně jen antislovanská. Po německém sjednocení byli například všichni ministři spravedlnosti a financí v nových spolkových zemích „importováni“ ze západního Německa. Podobně mezi vojáky z povolání přešli do bundeswehru jen důstojníci a praporčíci nižších hodností a to proto, že byli specialisty na „východní“, hlavně sovětskou techniku, kterou bylo třeba udržovat a připravit k prodeji. Píšu o tom a o dalších souvisejících jevech a událostech ve své studii nazvané Kde udělali soudruzi z NDR chybu (k přečtení zde). Stejně tak přišli o svou práci východoněmečtí diplomaté. Zůstaly tam pouze osoby, které uměly svahilsky nebo malajsky, neboť ani v západním Německu je nepotkáte na každém rohu. Na východ pak přešlo hodně západních soudců, úředníků a manažerů. Západní Němci tedy měli nedůvěru ke schopnostem těch východních a dosadili na klíčová místa svoje lidi. Přesto bylo sjednocení drahé a dodnes najdete na německé výplatní pásce daň solidarity, tedy za sjednocení. Ne vše se ve východním Německu povedlo, v Žitavě najdete dnes opuštěné domy, kterým v předzahrádce divoce rostou dvacetileté stromy. Nikdo je neudržuje, jejich majitelé odešli za prací na západ a není je komu prodat.

Na Litvu platí jen přísnost

Do Řecka žádní němečtí ministři financí dosazeni být nemohli. Řecko bylo přijato do eurozóny, neboť ho Němci znali z dovolených jako zemi s krásným mořem, antickými památkami, zajímavou kuchyní a dobrým alkoholem. Litva naopak do eurozóny přijata nebyla, u jednoho kriteria údajně nesplňovala o jednu desetinu požadované parametry. Moře má Litva studené, kychyň nezajímavou a co se týče alkoholu, je dobrá jen pro britské opilecké výlety. Jak to dopadlo s Řeckem, víme všichni. Euro je politický projekt a nejznámější německá kniha o něm, od Thillo Sarrazina, se jmenuje Evropa euro nepotřebuje. Sarrazinova empirická data dnes potvrzuje počet Slováků pracujících u nás. Ten se poté, co Slováci přijali euro, meziročně zvyšuje více než v dobách Vladimíra Mečiara. Slováci směřují k nám, aby pracovali za podhodnocenou českou korunu!

Běženci slavně uvítáni, ale ve fabrikách makají Poláci

Sanace řeckých dluhů není jediným neplánovaným výdajem spolkové vlády. Dalším je příliv utečenců. Celkové výdaje spojené s migrací byly roku 2015 vyčísleny na 21,3 miliardy eur, což byla čtvrtá největší položka v rozpočtu Německa. Práce v německé fabrice dnes často vypadá tak, že při jejím rozdělování není mistr schopen přečíst ani jména pracovníků. Jsou to totiž většinou Poláci. Řeky ani Albánce v německých montovnách a velkoskladech nepotkáte. Můžete se v nich ale, pokud jste starší, domluvit rusky. Německo totiž po rozpadu SSSR přijalo své ztracené syny a dcery, jejichž předkové kdysi vyrazili za živobytím na svatou Rus. A v takovém Nizozemsku pak v onom velkoskladu narazíte na tabulku s nápisem „nooduitgang – emergency exit – wyjscie awaryjne“. Když ten sklad stavěli a gravírovali onu tabulku, již tehdy věděli, kdo tam bude pracovat. Pokud se vám něco stane a musíte k lékaři, pak to může být Polák nebo Slovák. Lékaře z Pákistánu, Afghánistánu či z Afriky tam nepotkáte. I v táborech pro uprchlíky pracují Poláci, Slováci i Češi. Práce v Německu, i za minimální mzdu, často bývá řešením svízelů, které vás doma potkaly.

Jak se jedná s demokraty

Pohrdavé chování Západu zažívali „východní diplomaté“ již před válkou. V Mnichově bylo našim diplomatům, kteří čekali v předpokoji, rozhodnutí velmocí oznámeno zívajícími spojenci. Konečný průběh hranic však neobsahovalo, ten určila až tužka v Hitlerově ruce. Pokud jde o naši emigrantskou reprezentaci v Londýně, je třeba upozornit, že jako reprezentace státu, jako exilová vláda, byla plně uznána až po vypuknutí války se SSSR. Velmi dobře to popisuje Martin David Brown v knize Jak se jedná s demokraty (britské ministerstvo zahraničí a československá emigrace ve Velké Británii). V Británii zůstal zbytek československého zlata a exilová vláda existovala díky britské půjčce, kterou jsme po válce do poslední pence zaplatili. Zaplatili jsme tkaničky do bot hrdinů od Tobrúku, stejně tak i benzín našich pilotů v bitvě o Anglii. Stejná situace nastala po únoru 1948. Exilová „reprezentace“, tedy emigrovavší českoslovenští politici, byla na výplatní pásce amerických výzvědných služeb.

Budete koukat, co nám brzy přišijí

Doba se změnila a nekritické vnímání Západu u nás je už minulostí. Když k nám kdysi dorazil po podepsání česko-německé deklarace sám velký Helmut Kohl, konala se na Hradčanském náměstí malá demonstrace oponentů této smlouvy. Tehdy ještě žili starší lidé a měli špatnou zkušenost z války. Helmut Kohl se k demonstraci vyjádřil s úsměvem. Když přijela jeho nástupkyně v úřadu, paní Angela, taktéž ji vítala demonstrace. Doba se změnila, naši lidé již Evropu znají, často tam cestují, někteří tam pracují. Většina z nás nepracuje v neziskovkách či úřadech, ale ve fabrice či velkoskladu či v obchodním řetězci, vlastněném často západními majiteli. Nejsme odkázáni na naši veřejnoprávní televizi, neboť máme doma internet a nemusíme utrácet za tiskoviny, které vydává Zdeněk Bakala. Angela Merkelová byla na oné demonstraci terčem posměchu a samozřejmě k ní nešla, jak to kdysi učinil její předchůdce Helmut. Časy se mění, ale přezíravý postoj Německa k nám zůstává. Dokladem toho je kniha Zwischen Prag und Nikolsburg, jež byla vydána v němčině a představena samozřejmě na německém velvyslanectví v Praze. Kniha našemu národu, který byl za války v německém područí, údajně přisuzuje spoluodpovědnost za židovský holocaust, o čemž se dočetl zde. Souzní tak s americkým muzeem holokaustu ve Washingtonu, které na svých stránkách uvádí, že v protektorátu Čechy a Morava „the occupation authorities and their Czech collaborators killed another 7000 Jews“.

Jsme pod rozlišovací schopností

Skutečných znalců naší historie je na Západě jako šafránu, tak jako lidí, kteří by objektivně vnímali naši realitu. V noční Praze jsem jednou potkal jednu mladou dámu vlekoucí za sebou kufr na kolečkách. Oslovila mne „Do you speak English?“ a já popravdě, neboť jsem studoval jen ruštinu, odpověděl „a little“. Vytáhla svůj smartphone a na mapě se ptala na blízkou ulici. Já jsem musel pro změnu vytáhnout brýle, neb jsem starší ročník a proto umím jen tu ruštinu. Ukázal jsem jí cestu a ona poděkovala. Ve většině zemí na naší planetě panuje docela velké riziko, že by na ní muži vytáhli nůž a ukradli jí ten smartphone. Česko je spíše nenásilné. V některých zemích by ji poté znásilnili, popřípadě i zavraždili. Když k jednomu znásilnění turistky došlo nedávno u nás, pachatelem nebyl Čech, ale muž s jinou etnicitou. Zápaďákům to ale nemá cenu vysvětlovat, naší zemi si pletou třeba s Čečenskem.

Autorem článku je publicista Jaroslav Vyleťal. Jeho nejužším badatelským zájmem je historie tábora v Letech (k přečtení mj. zde)