Na začátku velké diskuse poslance Evropského parlamentu Ivana Davida s religionistou Janem Kozákem stál rozhovor s Davidem, který vyšel pod názvem Věříte teoriím spiknutí? Spílají vám proto do hlupáků? Europoslanec David z SPD má konspirace za hotovou věc (k náhledu zde). Jan Kozák reagoval textem, nazvaným Jak se bránit proti totálnímu nepříteli člověka, vševládnoucí síle peněz (k přečtení zde). MUDr. David odpověděl statí, která v Parlamentních listech vyšla pod titulkem Skutečný úmysl zakladatelů EU? Lid překáží, proto musí být obelstěn (k náhledu zde). Mgr. Kozák měl za vhodné, aby na Davidovu rozsáhlou kritiku svých idejí odpověděl článkem s názvem: O mámivé podstatě demokracie. Zde stojím já, tam europoslanec Ivan David (čtěte zde).

Jsou Slované výlučný cíl nenávisti?

Zaujalo mě mj., že Jan Kozák ve svém posledním textu píše o „historickém povědomí, o – též jasně prokazatelné – tendenci západních států kolonizovat a nenávidět Východ, tj. především nás, Slovany. Historicky je sledovatelný po tisíc let od založení Francké říše a je zapotřebí vnímat, studovat a pochopit, tj. mít poznání, že je to nezměnitelný charakter atlantské civilizace, který se v minulosti projevoval vyvražďováním a zotročováním všech národů, jež se dostaly pod její nadvládu, a že tento trend trvá i v současnosti a trvat bude i nadále.“ Již znalci antické historie by mu asi oponovali, neboť staří Řekové nenáviděli barbary, pohrdali tím, co bylo mimo jejich polis. Přesto s nimi čile obchodovali a využívali nejen jejich otroky, ale i otrokyně. I starý Řím barbary pohrdal, i když ho nakonec rozvrátili. Antické dědictví tak zůstalo uchráněno v Byzantské říši, na níž pak navázala po jejím dobytí svatá Rus. Nikdy nebyla dobyta celá, Novgorod zůstal svobodný. Dovolil bych si k polemice těchto pánů přidat poněkud přízemní pohled, vycházející z naší současné reality.

V našem koutu víme, že ztratit můžeme rychle všechno

Státům střední a východní Evropy, s výjimkou balkánských, není více než 100 let. Těchto sto let však v jejich historii netvoří žádnou kontinuitu. Některé existovaly jen chvíli, na sklonku a po první světové válce, například Ukrajina a Bělorusko. Baltské státy byly svébytnými pak jen v meziválečném období. Některé naopak vznikly v důsledku německého vlivu v době druhé světové války jako Slovensko a Chorvatsko. Po této válce byly některé státy obnoveny, s výjimkou Jugoslávie a později i Albánie existovaly však jako pouhé satelity Sovětského svazu. Jedině Rumunsko, díky své energetické nezávislosti na SSSR, se snažilo o samostatnou politiku. První stát dělníků a rolníků na německé půdě, Německá demokratická republika, byla jako sovětský satelit přímo stvořena. I samostatné Finsko, které rovněž vzniklo až roku 1918, muselo provozovat vůči svému velkému sousedu obezřetnou politiku, čehož dokladem je samo slovo „finlandizace“. K obnově některých států a vzniku zcela nových států došlo v důsledku slábnutí a zániku SSSR a Jugoslávie. Takto došlo i k německému sjednocení, které bylo „vykoupeno“ finanční pomocí Sovětskému svazu. Poslední nezávislý stát – Kosovo – vznikl vybombardováním, které samozřejmě mělo humanitární aspekty. Obyvatelé těchto východních i balkánských států si uvědomují nesamozřejmost své státní suverenity, nesamozřejmost své národní existence. Uvědomují si mnohem více než na Západě křehkost demokracie a efemérnost jakýchkoli mezinárodních smluv a závazků, pokud by z těchto závazků vyplývalo něco v jejich prospěch. Uvědomují si, že postupná ztráta suverenity ve prospěch nevolených bruselských byrokratů je pro ně zhoubná.

Thatcherová divže nepřijela v houních

Onen Západ, tedy západní Evropa, toho o zemích na východ od Labe mnoho neví. I ti zápaďáci, kteří se „východní“ jazyk trochu naučí a působí zde jako novináři, historici či diplomaté, přistupují k těmto zemím přezíravě či dokonce s opovržením. Jejich články či knihy o současnosti i historii těchto zemí pak často přinášejí západním čtenářům překroucené podání reality či minulosti těchto zemí. Jsou ale s důvěrou přebírány jejich „vědci“, politiky, novináři atd. V zemích, o kterých tato díla pojednávají, jsou pouze pro smích. Dokladem neinformovanosti je například sama Margaret Thatcherová. Když přijela na svou první návštěvu do Polska, byla oblečena, jako kdyby jela do Ruska. Některé polské noviny jemně podotkly, že toto se u nich nenosí. Když železná lady přijela k nám, podotkla k připravenému večernímu menu, že moučník jíst nebude. Ochutnala však a neodolala. Byl tak dobrý, že ho snědla celý.