Film má už za sebou festivalovou dekádu, kam byl vybrán jako jediný domácí film a odkud po patnácti letech přinesl domácím filmařům opět laury vítěze. A tak máme před očima k dispozici jeho první recenze. Jejich titulky kupodivu neodrážejí právě nadšení nad tímto faktem. Stačí zaznamenat rozpaky i těch kladnějších titulků: Křižáček vyčnívá navzdory klopýtání po cestě významů (Jindřiška Bláhová v recenzi pro Respekt, 7. 7. 2017), Křižáček vyhrál bitvu. Karlovarský vítěz ukázal jinou tvář českého filmu (festivalový zpravodaj Lidovek Marcel Kabát, 10. 7. 2017) mezi kladnějšími ohlasy; z druhé strany jsem vybral články obou dam Spáčilových. Nejen proto, že data jejich narození se liší právě o 21 let, které statistici určili jako etalon pro generaci rodičů a dětí, ale především pro jejich erudovanost, se kterou se setkávají ať už na stránkách mfDnes nebo i jiných periodik. Tereza Spáčilová si jako představitelka mládí nebrala žádné servítky, když na adresu Křižáčka nadepsala 5. července recenzi pro časopis Reflex: Jediný český soutěžní film ve Varech nezachrání ani zpocený Roden; její maminka, paní Mirka, nadepsala téhož dne svůj článek pro iDnes jako První dojmy: Český Křižáček je nejlínější film karlovarské soutěže. Ale prozíravě přidala o tři dny později Glosu: Vyhrál Křižáček. Příklad, proč se diváci festivalových děl bojí. V ní svými slovy vyjadřuje obecnou tresť z prvního festivalového ohlasu:

„Čeští novináři se vesměs shodovali, že letošní mezinárodní soutěž hraných filmů byla výjimečně silná a vyrovnaná. Rozpaky nejen u mnohých z nich budil jediný snímek – domácí Křižáček, kterého tvůrci charakterizují jako obrazovou báseň o pouti středověkého rytíře za synkem, jenž uteče za dobrodružstvím. A právě Křižáček u poroty vyhrál. […] Samozřejmě potěší, kdykoli prestižní trofej zůstane doma, ať se tak stane díky nesporné originalitě snímku, pořadatelské diplomacii, zvláštnímu souznění porotců nebo konstelaci hvězd. […] Ale na druhé straně Křižáček, jenž podle režiséra Václava Kadrnky budí emoce, ať už pozitivní, nebo negativní, zosobňuje přesně onu výlučnou kategorii filmového umění, kvůli níž se běžný divák podvědomě bojí filmů festivalových, oscarových a vůbec vyznamenávaných. […] teprve až 3. srpna vstoupí do kin, začne se lámat chléb. Ukáže se, jestli soška zafungovala jako lákadlo, nebo spíše odradí.“(Internetové stránky IDnes 8. července 2017, 20:56 hod. a o den později v papírovém vydání mfDnes.)

Občasné produkce v kinech, která riskovala vypustit do parných dní druhé dekády července atmosféru stejných vedřin z písků Sardinie či kamenů starověkých měst, sice už zaznamenaly divácký ohlas; nejde však zase o běžné návštěvníky. Ozvali se především ti, kdo nacházejí ve filmech vážnou inspiraci pro svůj život, jak je tomu naučila tradice našich filmových klubů – a ty tu existovaly, ať byl režim jakýkoliv. Mezi těmito diváky ohodnotil PR aparát www.stránek ČSFD.cz při všem optimismu této propagační instituce rozpačitými 57 %. Při čemž hlavní kladné body přidávala naděje, že se tu po letech připomněl film Marketa Lazarová, který v roce 1967 natočil podle Vančurovy prózy František Vláčil a jemuž totéž hodnocení ohlasu dává v tomto století naopak plných 82 % kladných hlasů.

Nelze se divit, vždyť na témže festivalu v roce 1994 proběhlo hlasování filmových novinářů o nejlepší český film všech dob a stala se jím právě Marketa Lazarová. Ostatně Marcel Kabát, jeden z recenzentů, zmiňovaných v úvodu tohoto glosáře, končí svůj článek pro Lidovky 10. července: „Teď křehkého a ustaraného Křižáčka čeká ostré střetnutí s diváky. Pokud se mu i díky karlovarské ceně podaří dostat je do kin a nezklamat je, pak teprve bude namístě mluvit o velkém vítězství. Křižáček tu bojuje i za příští, doufejme ještě průkazněji povedené české snímky. […]A odměnu pak možná jednou dostanou filmy srovnatelné třeba s Vláčilovou Marketou Lazarovou. Bez odezvy u diváků jsou udělené granty vyhozené peníze, na filmy se musí chodit, aby skutečně žily. Uvidíme, zda bude Křižáčkova cena z Karlových Varů první vyhranou bitvou v tomto ušlechtilém tažení.“