Jiří Baťa: „Osmašedesátnice“ Věra Čáslavská

Věra Čáslavská byla bez jakýchkoliv pochybností veleúspěšná sportovkyně, její sportovní sláva však nemohla a také netrvala věčně. Přes její výjimečnost a úspěchy v gymnastické sportu, mělo Československo v tu dobu mnoho stejně vynikajících sportovců, namátkově např. Emil a Dana Zátopkovi, Jarmila Kratochvílová, Jiří Raška, Helena Fibingerová, bratři Pospíšilové, Martina Navrátilová, Ivan Lendl atd., kteří se však zřejmě „ne dostatečně“ výrazně zaangažovali po srpnových událostech, jako V. Čáslavská. Ta, v době své největší slávy, vědoma si popularity nejen mezi občany, ale i mezi představiteli vedení státu, tedy i čelnými funkcionáři KSČ, měla velmi vděčný vztah (logicky vyeskalovaný v rámci silných emocí ze svého úspěchu) ke čtyřem tzv. hrdinům slavného Pražského jara, Alexandru Dubčekovi, Ludvíku Svobodovi, Josefu Smrkovskému a Oldřichu Černíkovi který šel až tak daleko, že jim upřímně, z vděku věnovala miniatury svých olympijských medailí. Setkala se i generálním tajemníkem KSČ a prezidentem G. Husákem. Její setkání s ním je však účelově interpretováno tak, že ji měl přemlouvat k odstoupení od svého podpisu pod výzvu Dva tisíce slov, i když skutečnost je taková, že jí měl osobně gratulovat k úspěchům na OH. Nicméně jí ani na okamžik nebylo proti mysli, že se paktuje s představiteli KSČ, pro kterou po revoluci v listopadu 89 neměla jediného pozitivního slova, ale naopak tvrdého odsouzení. Nicméně satisfakce se jí dostalo právě až díky listopadu 89, kdy na její hrdinské gesto na OH v Mexiku nezapomněl V. Havel a jako přítel ji přijal do kruhu svých příznivců.

Listopad 1989 a Václav Havel, to byla její nová šance, jak se dostat ze svého i vlastní vinou zmařeného života, který následoval po tragické smrti jejího již bývalého manžela Josefa Odložila. Autorka článku v Krajských listech si dala hodně práce, aby Věru Čáslavskou vyvedla v těch nejlepších barvách, ale také s vydatně černým a silně dramatickým pozadím od dob její slávy po listopad 89. Zda v článku zmíněné události jsou dostatečně věrohodná a relevantní je otázka, neboť jsou zde uvedeny i některé dosud málo či vůbec publikované, takřka neznámé děje, skutečnosti a události, které mají za cíl vykreslit a zdramatizovat utrpení V. Čáslavské, které se jí a její rodině údajně dostávalo od alkoholika, násilníka, hrubiána, potažmo manžela a otce dvou dětí, Josefa Odložila, ale také, aby se v očích veřejnosti umocnila její politická angažovanost v 68 roce a později.

V článku jsou rovněž uváděny až neuvěřitelné události ze života Věry Čáslavské, jako např. že před OH v Mexiku gymnastické sestavy, s nimž za pár dnů vyhrála, prý trénovala na větvích (jak asi trénovala skok na koni a pod.?), z hýčkané mezinárodní hvězdy se prý ve své rodině, v manželství s J. Odložilem, proměnila v ponižovanou a bitou ženu, která navíc kvůli svým politickým postojům přišla o zaměstnání a musela se spokojit s místem uklízečky. (Jen pro zajímavost, kde asi? Snad ne na ÚV KSČ?)

Také okolnosti, které jsou popisovány v souvislosti se smrtí Josefa Odložila, jsou účelově retušovány do podoby, ve které smrt J. Odložila, kterou zavinil či způsobil jejich syn Martin mělo vyznít podle známého přísloví, že byl „ve špatnou dobu na špatném místě“, kdy se oba dostali do vesnické rvačky, při které prý údajně otec v opilosti napadl dívku svého syna. A syn Martin mu to „mírou úměrnou možnému nebezpečí““ oplatil pěstí, přičemž Josef Odložil upadl, utrpěl těžké poranění hlavy a na následky krvácení do mozku později zemřel.

Po smrti bývalého manžela prý následovalo v životě Věry Čáslavské skutečné peklo. Nicméně, řadu věcí si zavinila či způsobila sama. V dehonestující mediální kampani byla vláčena jako špatná matka a její syn jako otcovrah. Právem či nikoli? Zatímco se její syn Martin u soudu bránil, že svým jednáním pouze odvrátil otcův útok proti své přítelkyni, veřejnost byla jiného názoru. Soud přitom prý vůbec nezjistil, kdo byl vlastně útočník a kdo napadený. Je to pravda? Martin Odložil byl nakonec za ublížení na zdraví s následkem smrti odsouzen na čtyři roky nepodmíněně. V důsledku tohoto tragického konfliktu se Čáslavská psychicky zhroutila a skončila v psychiatrické léčebně. Celou situaci ještě navíc zkomplikovala skutečnost, že syn Martin byl nakonec z vězení propuštěn na základě amnestie Václava Havla. Kdyby prý Věra Čáslavská byla tušila, jakou nenávist tato amnestie vyvolá, smířila by se s tím, že syn zůstane pár let ve vězení. Měla pravdu, na to měla myslet dřív, jenže pozdě bycha honit. Následkům této „nezaujaté“ amnestie čelí Věra Čáslavská i po své smrti. Bohužel, naprosto oprávněně.

Sportovní úspěchy Věry Čáslavské, jak zmíněno výše, jsou jedny z největších, které kdy československý, resp. český sportovec dosáhl, přesto ale nejsou zcela ojedinělými. Svými úspěchy se stala Věra Čáslavská zcela logicky slavnou, známou a populární osobností, jak o tom píší i Krajské listy, případně jiné zdroje. Protože však stromy nerostou až do nebe, ani sláva V. Čáslavské není nekonečná zvláště, nastaly-li v její rodině problémy. Ty jsou větší nebo menší snad v každé rodině, naopak v rodině „slavných“ pak tyto skutečnosti bývají pro veřejnost nejen pikantnější, ale také mnohem více sledované. Vrcholem neshod a problémů v rodině paní Čáslavské pak byla smrt již rozvedeného manžela Josefa Odložila, obvinění a odsouzení „nevinného“ synáčka Martina, který údajně bránil svou „ohroženou“ dívku tím, že svého otce údajně „přiměřeným, hrozícímu nebezpečí napadení dívky odpovídajícím způsobem“ fyzicky napadl tak, že z toho měl smrt. Byl to soud, kdo rozhodl o vině či nevině M. Odložila a pravomocně rozhodl tak jak rozhodl a to je podstatné.

Bez jakýchkoliv pochybností však zůstává fakt, že přes psychické problémy, se kterými Věra Čáslavská musela podstoupit léčení v psychiatrické léčebně velmi brzy „vyzdravěla“ tak, že se po hadráku v listopadu 89 stala nejen poradkyní Václava Havla pro oblast sportu, stala se také předsedkyní Československého olympijského výboru a v letech 1995–2001 byla také členkou Mezinárodního olympijského výboru. Stejně neoddiskutovatelným faktem je, že nebýt tím, čím byla V. Čáslavská, nebýt Havlovy přízně, potažmo jeho amnestie pro M. Odložila, nedošlo by k jeho propuštění a také by V. Čáslavská nemusela čelit následkům této amnestie, bohužel i po své smrti.

Věra Čáslavská jako sportovkyně byla ve své tréninkové a sportovní činnosti bezesporu vytrvalá, houževnatá, poctivá, ale také upřímně řečeno, ne příliš čestná a férová. Jak již výše zmíněno, v Československu jsme měli (v mnoha případech ještě máme) mnoho vynikajících sportovců té doby, kteří se sice nemohou sportovně srovnávat s V. Čáslavskou co do oblasti sportu, tedy gymnastiky, stejně jako její úspěchy také nelze srovnávat s jejich sportovními úspěchy. Co však měli všichni společné, byla značná popularita a sláva, které jejich úspěchy doprovázela, viz např. bratři Pospíšilové, Lendl a pod. Jenže kdo z nich se snažil v r. 68 angažoval, posílil svou osobnostní image? Kdo z nich se tak výrazně snažil svou zašlou slávu a popularitu „přikrmit“ na „hadráku“ v listopadu 89 až tak, aby se stal(a) poradcem Václava Havla?

Nikdo nemá zájem Věru Čáslavskou (in memoriam) úmyslně pomlouvat nebo jí projevovat nějakou veřejnou nenávist a pod. Avšak také nelze nevidět, že se kolem její osoby vytváří nejen účelová clona, ale i aura, která ji má být zadostiučiněním jejímu pohnutému životu a dostat na piedestal kromě sportovní slávy i jako uvědomělou protikomunistickou, rusofobní vlastenku. To vše navzdory tomu, že období její největší slávy bylo odměněno nemalou pozorností i vládnoucích představitelů KSČ, mj. také titulem „zasloužilá mistryně sportu“, který však pro jistotu není nikde veřejně, ani ve Wikipedii.cz mezi ostatními oceněními uveden, či jinak připomenut. Významného domácího, ale i mezinárodního ocenění se dostalo Věře Čáslavské až po listopadu 89, kdy její osobnost nabyla nové, polistopadové veřejno-politické dimenze, která díky Havlovi a jeho disidentským „mopslíkům“ byla vypreparována do současné podoby bojovnice proti totalitě a komunistickému režimu. Proto i ta příležitostná připomínka její osoby k 50. výročí okupace Československa v Krajských listech.