Možná bychom textu nemuseli ani dnes věnovat pozornost, kdyby některé jeho části nebyly postupně vydávány při příležitostech politických a vládních krizí, zejména v letech 2008-2013. 
Ve své době zaujal tehdejšího velvyslance ČR Jiřího Grušu, který oba autory požádal, aby jej ve Vídni prezentovali. Pokusil se jej přeložit a publikovat v němčině, ale dnes nevíme, zda k tomu došlo. Mimo jiné také proto zde dnes rekonstruujeme původní rukopis.

Činíme tak i proto, abychom připomněli předčasný skon Jiřího Bystřického, ale také proto, že se nám zdají být některé myšlenky této úvahy, pojmenování dění v české politice a psaní o ní až neuvěřitelně aktuální. - Praha, květen 2017

Pokud připustíme, že existuje takové specifikum jako česká politika, je snad možné zároveň předpokládat, řekněme s jistým nezbytným odhodláním, že obsahuje některá nutná pravidla. Podíváme-li se blíže na tóny procedury, které tak významně kódují politické prostředí, učiníme tak s vědomím, že leccos z dále naznačeného pouze ukazuje, jakým směrem se technologie moci ubírá a jen občas, na krátký okamžik, umožňuje nahlédnout do zákulisí provozu, které současná česká politická scéna, právě s ohledem na přebytky onoho dodávání, produkuje jako jistá pravidla.

Tato pravidla /nebo snad axiomy české politiky/ můžeme pojmenovat jako:

1. pravidlo ostentativní nedůvěry,
1. funkce dobrovolné neschopnosti,
3. rituální gesto zapovězení,
4. subverzivní strategie,
5. pravidlo prázdné dohody.