Neboť tato média nám sama nikdy neprozradí, že jsou kulturně ve službách levicového liberalismu, který je už po celá desetiletí ideologickým hegemonem západní civilizace.

Cenou za takovou důvěru v oficiální mediální zprostředkování je proto politováníhodná negramotnost (např. v otázce lidských práv) jako nevyhnutelný následek dobrovolné manipulovanosti. Oběti této manipulace se totiž snadno stávají tvárným materiálem převýchovy mravního vědomí podle měřítek politické korektnosti.

Podpásovky v rámci ideologického boje

Jak to? Jaká manipulace? Jsou snad rasismus či nenávist k určitým odlišným skupinám mravně přijatelné? Jistěže ne. Ale je daleko snazší opatřit někoho dehonestujícími nálepkami typu „rasista“, než rozumně obhájit, že takové nálepkování není jen zlovolným obviňováním, podpásovkou v rámci ideologického boje.

Kdo je rasista, kdo nenávidí homosexuály či muslimy? Snad ten, kdo se odváží pravdivě poukazovat na omyly a nespravedlnosti, kterých se dopouštějí, či na společenské hrozby, které představují příslušníci ideologicky privilegovaných menšin? Nebo se snad tito vyvolenci nemýlí? Jsou snad apriori mravně bezúhonní? Nebo je za všech okolností hanebné (rasistické) o jejich nedokonalostech mluvit? To by stálo za úvahu, a musela by to dnes zřejmě být úvaha kacířská. V tomto ohledu ale slaví ideologická agitace zase nevídaný úspěch.

Jako se starým marxistům podařilo přesvědčit masy intelektuálů o posvátnosti boje za sociální spravedlnost pro dělníky, a přišla diktatura proletariátu, tak se týmž jednoduchým trikem (totiž fingovaným bojem za všechny utlačované) podařilo neomarxistům přesvědčit západní společnosti, že vybrané, proletarizované menšiny mají permanentní status obětí; a jako takové jsou přece vždycky v právu. Mají tedy výsadu nekritizovatelnosti; jak jednoduché.