Je mi velikou ctí spoluzahájit tuto konferenci, která se věnuje ochraně jednoho ze základních práv uznávaných v neustále narůstajícím počtu států – právu na ochranu osobních údajů, jehož faktická emancipace od ústavního práva na ochranu soukromí pokračuje globálním postupem digitalizace veřejného a i soukromého života.

Setkáváme se s tím všichni. Rozvoj výpočetní techniky reálně přesouvá významnou část komunikace do virtuálního prostoru a směřuje tak k dominantně digitální komunikaci spojené zčásti nevyhnutelně, zčásti arbitrárně s ohromným a neustálým zpracováním osobních údajů. Podstatná část veřejnosti si dlouho neuvědomovala, že jejich soukromí nezačíná nejpozději za dveřmi jejich bytu. Co jsme ochotni o sobě často psát na internetu bychom si patrně na vývěsku v domě, v němž bydlíme, nenapsali a už vůbec nevyvěsili podepsané. Zneužití velkého množství osobních údajů jak v důsledku kriminální činnosti, tak samotnými správci těchto údajů a s tím související skandalizace některých platforem v zahraničí vedly k zásadnímu zintenzivnění ochrany osobních údajů na úrovni orgánů Evropské unie i národních dozorových úřadů.

Ochrana soukromí a osobních údajů ale paradoxně začala opravdu zajímat ty, jichž se především týká, tedy subjekty údajů, ve velké míře až v okamžiku, kdy vlivem pandemie onemocnění COVID 19 enormně vzrostl tlak veřejných institucí i soukromých subjektů na objem a kvalitu osobních údajů, včetně osobních údajů zvláštní kategorie, které jsme všichni byli povinni poskytovat, nebo jejichž poskytování se nám alespoň doporučovalo. Ještě neskončila pandemie covid 19 a začala ruská agrese proti Ukrajině. Hybridní válka, dezinformace, kybernetické útoky. I to vše velmi úzce souvisí s ochranou osobních údajů.

Skutečnou hodnotu a také „zranitelnost“ osobních údajů nám všem ukazují právě stále častější kybernetické útoky. Hybridní válka vůči svobodnému světu prokázala, že ochrana osobních údajů a soukromí jednotlivců musí být chápána jako nedílná součást ochrany společnosti před vnějším ohrožením jakož i ochrany demokratických hodnot obecně. Stojíme tak – a to nejen Úřad a další orgány státní správy, ale v zásadě celá společnost – před zásadními úkoly v oblasti kybernetické bezpečnosti a ochraně osobních údajů a soukromí. Pokud si včas neuvědomíme nebezpečí institucializovaných útoků zneužívajících naše osobní údaje, může to mít vážné dopady nejen na konkrétní oběti, ale také na celou společnost v podobě dezinformací, manipulací nebo dokonce rozvratu určitých sektorů společnosti, např. masovou manipulací veřejnosti nebo krádežemi identit (např. deep fakes, kde dochází ke zneužití umělé inteligence k podvodu pomocí realistických foto nebo videomontáží), může dojít k  zahlcení a  zhroucení některých služeb, zdravotnických zařízení, ale také celé digitalizované státní správy.

Tím se dostávám k tématu dnešní konference. Jakákoli digitalizace státní správy musí nezbytně jít ruku v ruce s kybernetickou bezpečností a zejména s ochranou osobních údajů těch, jejichž údaje jsou státem spravovány. A to se v dobře míněném nadšení občas přehlíží. Opatření proti zneužití osobních údajů je třeba vždy plánovat od počátku legislativního projektu. Jednoduše řečeno. Stát má mít jen tolik údajů, které k plnění svých zákonných povinností potřebuje a má je zpracovávat jen k účelu, pro který je má. Opendata jsou možná k datům státu o sobě a své činnosti, nikoli o subjektech údajů. Osobní údaje nota bene svěřené pod hrozbou sankce státu se například ani nepřímo nemohou stát objektem jejich monetizace.