Konec, vše do posledního hlásku spočteno. Nastal čas oplakávání ztrát a vidina dvou týdnů živených nadějí. Po předchozím soustředěném úsilí osminásobné přesily patřičně zhovadit jediného společného protivníka bude nyní dalším cílem zburcovat voliče natolik, aby pomohli dostat z Hradu člověka, jehož (i se všemi jeho neduhy, nedostatky, slabostmi a přešlapy) již všichni občané důvěrně znají a mají ho prokouknutého, a dosadit tam někoho, o němž se neví téměř zhola nic, nebo jenom něco zcela málo. Třeba to, co jsem se dozvěděl v pátek večer při společném venčení psů od sousedky: hlas dá prof. Drahošovi, jelikož už čtvrtstoletí s ním zpívá ve sboru. Nedošlo zřejmě nešťastnici, že v těchto volbách jde o prezidenta a ne o Zlatého slavíka.

Co živ budu, nepochopím, co a proč motivuje tzv. pražskou kavárnu, aby si pravidelně na někoho razantně nenávistně nezasedla. A vůbec, co je to vlastně ta pražská kavárna? To přece vždycky bývalo místo setkání představitelů společenské elity národa, novinářů, spisovatelů, politiků, filozofů či finančníků, kteří u kafíčka a viržinka řešili, jak jde život, kšefty a pravda. Proč je dnes tato instituce téměř výhradně spojována s kulturní sférou? A proč ze všech nejvíc jako povolaní odpůrníci všeho, co jim a jejich záměrům nevoní, křičí hlavně herci? Kde na to vůbec berou čas, když dopoledne tráví v dabingových studiích, cestou do divadla či na filmový casting ještě stihnou sfouknout nějakou rozmarně hloupoučkou reklamu, odpoledne zkouška nebo natáčení, večer představení, a pokud je zájezdové, tak návrat hodně po půlnoci. Anebo se tak ´občansky angažovaně´ realizují hlavně ti, jež jsou bez kšeftů, a tak si osobní frustraci vybíjejí na druhých, čím vyšších tím lépe?