Protože však byly čistě osobní, přiznávám se k nim až dnes, abych – nedej pánbůh – někoho svými problémy a předpojatostmi před volbami neovlivnil. A proč jsem na sázkaře nevsadil (všimněte si, prosím, že používám záměrně malé písmeno, abych nenarazil, na to soudit se s mnohonásobným milionářem nemám) prozradím následně.

Přitom s panem Michalem Horáčkem jsem se dostal do kontaktu všeho všudy dvakrát a to už věru dávno, navíc pouze jednou osobně. Nedošlo k tomu však ani na dostizích, ani někde před prodejnou Tuzexu. Stalo se jeden podzimní den onoho historického roku 1989 na návštěvě mého mnichovického souseda, jazzmana a už tenkrát podnikatele Martina Kratochvíla. Nečekaně se tehdy dostavil jeho švagr Michael Kocáb i s kolegou z hudební branže, aby se pochlubili svou vizí vybudovat MOST z komunistické minulosti do kapitalistické budoucnosti. Že jsem u této málem protistátní sešlosti mohl i s doporučením domácího pána setrvat bylo dáno tím, že už jsem byl pár měsíců znám světu, národu a tím pádem i StB z vysílání štvavých rozhlasových stanic coby jeden signatářů provolání Několik vět, a tím pádem člověk svým způsobem důvěryhodný.

Bylo tenkrát ve společnosti už hodně rozhodnutých líně se převalující soukolí perestrojky konečně někam popostrčit, udělat aspoň něco málo pro změnu režimu. I když podobné iniciativy byly stále ještě trochu o hubu, takže i já se nakonec octl v seznamech StB, byť ten můj měl nadpis Sledované osoby. Už jsem měl za sebou účast na pečlivě monitorovaných demonstracích či na dvě desítky sesbíraných jmen signatářů z řad pracovníků nakladatelství Olympia (včetně dvou členů KSČ!), které jsme snášeli na jednu protistátní hromádku do Filmového klubu v Paláci Adria.