Efektivita činnosti Senátu Parlamentu České republiky je podobná. Nezabývá se státním rozpočtem, nevolí už ani prezidenta, zdá se být vcelku zbytečný. A komplikuje vládě její zahraniční politiku, byť mu to podle Ústavy nepřísluší.. A tak do něj směřují nejrůznější bizarní figury, které by jinak už přes velkou a někdy i pompézní snahu pravdoláskařských médií byly dávno po politické smrti. V tomto případě mám na mysli zejména Michaela Žantovského, který se posledních třicet let vyhříval v záři údajné duchovní spojitosti s V. Havlem.

Nevím, jakým byl M. Žantovský diplomatem. Soudě podle toho, co se psalo o jeho diplomatických misích, tak neudělal žádnou vážnou chybu. Ale je otázka, čemu vlastně v USA, Izraeli a v Británii na svých misích prospěl. Vzpomínám si, když jsem na konci roku 2005 měl odletět na státní návštěvu Izraele jako český premiér, při vstupu do letadla v Praze mě dostihl telefon Žantovského, tehdy českého velvyslance v Izraeli, který mě krajně dramaticky nedoporučil státní návštěvu v Izraeli. Je pravda, že izraelský premiér Šaron upadl pár dní předtím do kómatu po záchvatu mozkové mrtvice. Ale tak jako každý z nás, tak i on byl nahraditelný. Okamžitě začal fungovat jeho zástupce Ehud Olmert a státní návštěva se bez problémů mohla konat. Bylo to prostě chybné doporučení českého velvyslance. Zbytečně ztratil nervy. Olmertova pozice byla v tu chvíli silná a nikdo jiný prostě nebyl k dispozici. Být první státní návštěvou u budoucího premiéra Izraele by nebyla špatnou devizou pro Českou republiku.