Zdá se, jakoby nová vláda vůbec nechtěla chápat realitu, která se vytvořila nejen v ČR, ale v celém západním světě. Růst cen energetických surovin (plynu a ropy), meziročně o desítky procent, je vlastně materiálním základem růstu cen energií pro konečné spotřebitele v celé škále energií. 

Jaké má vláda možnosti, pokud chce takovému cenovému tsunami zabránit, anebo jí alespoň zmírnit? První věcí je, že musí vůbec chtít vnímat realitu. Kdyby docházelo jen k růstu cen energií, dopadlo by to pochopitelně tvrdě na nízkopříjmové domácnosti a také velkou část středněpříjmových domácností. Lide s vyššími příjmy, a přitom nemluvím vůbec o občanech s nejvyššími příjmy, by celý růst energií, ve svých domácích rozpočtech vstřebali.

Podle průzkumů veřejného mínění, který prováděla loni agentura CVVM (což je organizace v rámci Akademie věd placená ze státních peněz) zhruba až dvě třetiny procent českých domácností má finanční rezervy na maximálně 3 měsíce svého provozu. Významná část domácností nemá rezervy žádné anebo jen jednoměsíční. Myslím, že tento průzkum CVVM, bohužel více než rok starý, vypovídá o finanční situaci českých domácností více nežli obvyklá argumentace jednou z nejnižších měr chudoby v Evropě, kterou dosahujeme v naší zemi. Tato míra chudoby je ovšem statistický údaj, který o skutečné chudobě a o reálných možnostech lidí řešit svou finanční situaci tak, aby zajistili alespoň základní životní potřeby své a svých rodin, příliš nevypovídá. Ostatně srovnat „německého chudého“ s tím českým chudým opravdu není možné. Ten německý chudý by se se svými příjmy vešel v podmínkách naší republiky do středněpříjmové kategorie.