V úvodu svého článku musím konstatovat, že většina Senátu je posedlá nenávistí vůči Číně, která přerůstá až do patologické roviny. Naštěstí reakce české vlády na excentrická vyjádření horní komory není vlastně žádná a dosavadní politika vlády je ve vztahu k východním mocnostem v zásadě realistická.

Chci proto připomenout pánům senátorům, kteří nemají, jak se zdá, potřebné politologické znalosti, několik důležitých fakt. V roce 1972, během návštěvy amerického prezidenta Nixona, ministra zahraničních věcí Rogerse a poradce pro státní bezpečnost Kissingera v Číně, byl v Šanghaji podepsán mezi představiteli obou států důležitý dokument. Vlastně pakt mezi Čínskou lidovou republikou a Spojenými státy.

Mimochodem, když jsem byl loni v září v Šanghaji, byl jsem na večeři ve stejné místnosti hotelu, kde údajně jednali v roce 1972 prezident Nixon a nejvyšší představitel Číny Mao Ce-tung.

Pakt, který mezi sebou obě země uzavřely, nese název Šanghajské komuniké. Řekněme si otevřeně, že tento akt byl primárně zaměřen proti Sovětskému svazu, který obě mocnosti (Čína i USA) tehdy považovaly za nebezpečí ve světě číslo jedna.

Toto komuniké zásadním způsobem změnilo také vztah USA a Tchaj-wanu. Spojené státy v dokumentu uznaly, že Tchaj-wan je součástí jediné Číny a že tuto skutečnost nebudou nijak zpochybňovat. Z formulace o jediné Číně, kterou v textu komuniké vymyslel architekt celého ujednání Henry Kissinger, byl nadšen dokonce i tehdejší čínský premiér Čou En-lai. USA se současně zavázaly, že stáhnou veškeré vojenské jednotky z Tchaj-wanu. Dále se zavázaly, že ukončí diplomatické vztahy s Čínskou republikou na Tchaj-wanu. USA dále zrušily americko-tchaj-wanskou obrannou smlouvu z roku 1954. ČLR naopak netrvala na zrušení rezoluce OSN z doby korejské války, která označovala Čínu za agresora (Sovětský svaz se tehdy naprosto hloupě nezúčastňoval jednání Rady bezpečnosti OSN a nemohl tedy tuto rezoluci vetovat).