A přiznám se, že se mi líbí jeho vysvětlení mnoha období anglických dějin, a to více nežli interpretace Churchillova. Zejména oceňuji jeho hodnocení období republikánského protektorátu, tedy období, kdy byl vůdčí osobností Británie Oliver Cromwell. Podle Johnsona to byli právě puritáni a jejich vůdce, protektor Cromwell, kdo položili základy modernizačních kroků země a řady moderních institucí Velké Británie, které postupně vytvořily podmínky pro vznik a rozvoj průmyslové revoluce. V první polovině 19. století byla Británie skutečnou "dílnou světa".

Byla nejvyspělejší, nejrozvinutější průmyslovou velmocí světa. Zejména po ukončení Napoleonských válek bylo její prioritní postavení v mezinárodní ekonomice nezpochybnitelné. Tato situace trvala zhruba do 70. let 19. století. Ale zhruba od poloviny 19. století ovšem britská ekonomika ztrácela dynamiku. Ztrácela postupně svou konkurenceschopnost. Ztrácela schopnost vychovávat vzdělané kádry, které by umožnily další inovativní rozvoj průmyslu a udržely ekonomické prvenství Velké Británie. A tak ji někdy kolem roku 1870 dohnaly svým rychlým rozvojem jak Spojené státy, tak také Německo. A Velké Británii se rychle svou hospodářskou vyspělostí přibližovaly také další státy. Mimo jiné i Rakousko, ale pochopitelně zejména Francie, Belgie, ale také Rusko a Japonsko.

Britská ekonomika se v důsledku snižující se konkurenceschopnosti svých výrobků dostávala do stále větších ekonomických problémů. Pokud jde o její obchodní deficit, ten byl každoročně horší a horší. A tak se Británie v 80. a 90. letech 19. století pustila horečně do vytváření svého světového impéria, a zejména změnila přístup k němu na parazitní. Obchodní deficity, které vznikaly v důsledku nekonkurenceschopnosti britského hospodářství, průmyslu a zemědělství, vyrovnávala Británie díky exploataci svých kolonií. Především a s největším úspěchem pak vykořisťováním Indie.

V l. světové válce byla Británie díky a především díky Spojeným státům, které se zapojily do tohoto světového konfliktu, na straně vítězů. Ale I. světová válka znamenala pro Brity téměř zruinování jejich hospodářství. A pokud ke zruinování Británie nestačila I. světová válka, tak zcela nepochybně tento stav nastal ve II. světové válce. Po ní Británie přišla jak o kolonie, tak o pozici opravdu světové hospodářské velmoci.

Myslím, že podobný vývoj, jako Velká Británie v závěru 19. století, zažívají nyní USA. Vládnoucí třída Spojených států, zejména pak Republikánská strana v osobě Donalda Trumpa, odhodila jakékoliv skrupule. Snaží se přizpůsobit mezinárodní ekonomický pořádek jen a jen svým zájmům.

Mám na mysli na prvním místě jakousi celní studenou válku. Smyslem změn celních sazeb ve prospěch Spojených států je dosáhnout přerozdělení ve světě vytvořené nadhodnoty ve prospěch Spojených států. A další fáze nastala v okamžiku, kdy Spojené státy došly k názoru, že chtějí mít rozhodující vliv ve všech podstatných zemích, produkujících ropu a zemní plyn. Zářným případem toho byla Venezuela.

Ve Venezuele byl unesen americkými ozbrojenými silami její legitimní prezident a byl nastolen jakýsi protektorát, který naprosto vyhovuje perspektivním zájmům naftařských společností Spojených států. Ty by měly zajistit během několika let modernizaci ropného průmyslu Venezuely. A samozřejmě by to znamenalo plnou exploataci ropného bohatství této země Spojenými státy. Venezuela spolu se Saúdskou Arábií disponuje největšími zásobami ropy na světě.

Spojené státy však zamířily svou pozornost také na další zemi s obrovským ropným bohatstvím, a tou je Írán. I zde předpokládaly, že se likvidací, rozuměj vyvražděním prakticky celé vládní elity státu, zmocní tohoto státu. Tedy trochu jiným způsobem, nežli v případě Venezuely. A předpokládaly, že budou ovlivňovat a vlastně nakládat s jeho energetickými a případně i dalšími surovinami. Tento převrat z vnějšku se ale nepovedl...

Zdá se, že USA spolu se svým spojencem po boku Izraelem narazily na tvrdou horninu. A i kdyby drtivé a nehumánní bombardování této země pokračovalo, nebude to znamenat, že by bylo možné tuto zemi ovládnout a rozhodovat o jejím surovinovém bohatství. Naopak, pokud budou zničeny íránské rafinérie ropy a těžební vrty, Írán udělá totéž spojencům USA v rámci regionu, v první řadě Saúdské Arábii, Emirátům a Kuvajtu. A samozřejmě bude útočit neúnavně také na Izrael, a velice bych se divil, po možných případných úderech na íránské jaderné elektrárny, že by Írán nezaútočil v Izraeli na tu nejcitlivější část izraelského hospodářství. A tou je jaderný sektor v Negevské poušti.

Zkrátka imperialismus Spojených států narazil na meze svých možností právě v Íránu. Pokud nebude tento konflikt uzavřen rychle, bude to znamenat velkou ránu světovému hospodářství. A velmi pravděpodobně to bude znamenat hlubší propad světové ekonomiky a světovou recesi.

Jedním z hlavních důvodů tohoto avanturistického postupu Spojených států ve vztahu k Venezuele, a zejména nyní ve vztahu k Íránu je snaha Spojených států zmocnit se kontroly nad podstatnou částí světových energetických zdrojů. Pokud jde o země Perského zálivu, tam je až na Írán situace jasná.

Pokud jde o Venezuelu, tam je teď také jasno. Největším producentem ropy na světě jsou Spojené státy, takže získáním kontroly nad íránským ropným průmyslem mohou získat pod kontrolu (vedle kontroly ropného bohatství Saúdů a Venezuely) ropný a energetický průmysl celého světa. A to vše v situaci, kdy na Dálném východě Spojeným státům v průběhu posledních několika desetiletí vyrostl gigantický soupeř, který podle parity kupní síly dle údajů, jež zveřejňuje Světová banka, má dnes již silnější hospodářství, nežli je hospodářství Spojených států. Čína má hospodářství, které je v mnohém inovativnější a progresivnější, nežli je to americké. Takže proto ten důraz na imperialistické řešení v podání Trumpovy vládní administrativy Spojených států.

Nicméně Spojené státy vytvářely svou militaristickou základnu ve světě celá dlouhá desetiletí. Jsou zemí, která dává suverénně nejvíc ze všech zemí světa na zbrojní výdaje. Pokud jde o stovky základen, které americká armáda ve světě má, vesměs si je platí samotné hostitelské státy. I z tohoto důvodu jsem šťastný, že jsem byl zřejmě "hlavním viníkem" toho, že Spojené státy u nás před patnácti lety nezískaly právo instalovat 60 km od Prahy svou vojenskou základnu.

Vlastně spolu se Švýcarskem a Rakouskem jsme jedněmi z mála zemí v Evropě, na jejichž území se nenachází cizí (americká) vojska, a doufám, že to tak zůstane zachováno. Být dnes vrcholným politikem, připadal bych si jako naprostý idiot v situaci, kdyby zde byla umístěna vojenská základna Spojených států. A ještě bychom si ji byli nuceni vydržovat ze svého státního rozpočtu. To bych si připadal jako někdo, kdo si nechá nadělat do čepice, a ještě si ji dá na hlavu.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele

Psali jsme:

Jiří Paroubek: Místo sjednocování dochází k atomizaci levice

Jiří Paroubek: Prezidentův myšlenkový svět plný nepřátel

Jiří Paroubek: Hysterie kolem likvidace daně, placené na provoz ČT a ČRo

Jiří Paroubek: Vymáhání peněz na válečné účely ze strany NATO