Dámy a pánové,

dovolte mi, abych vás pozdravil jako jeden z prvních řečníků konference, která se zabývá problematikou Belt and Road. (variantně: abych vás pozdravil jako první řečník konference, která se zabývá problematikou Belt and Road). Měl jsem možnost se zúčastnit konferencí uskutečňovaných v rámci summitu Belt and Road již před dvěma lety. A věřím, že i letošní jednání bude nejméně tak zajímavé a plodné.

Čínská lidová republika od roku 1978, kdy byly tehdejším nejvyšším představitelem Teng Siao-pchingem zahájeny společenské reformy a zejména reformy ekonomické, nastoupila cestu dechberoucího rozvoje. Čtyři desítky let roste čínské hospodářství nebývalými tempy a podílí se nejvýznamnější měrou ze všech států na světovém hospodářském růstu. Svou ekonomickou úspěšností a rychlým zvyšováním životní úrovně svých občanů Čína ukazuje atraktivitu svého alternativního modelu i pro jiné země světa mimo okruh zemí Západu. Politické myšlení Západu vycházelo vždy z tzv. Washingtonského konsensu, podle kterého by vlády zemí třetího světa, měly privatizovat státem vlastněné firmy a to co nejdříve, zároveň by měly za všech okolností podporovat volný trh, deregulovat ekonomiku a omezit výdaje. A vedle toho, jako třešnička na dortu, by měla být tato ekonomická modernizace nevyhnutelně následována demokratizací. Tedy přesněji, uplatněním západního modelu liberální demokracie. Tento model se uskutečnil například v Japonsku a v Jižní Koreji, ale i v některých dalších zemích tzv. „asijských tygrů“.

Čína je však nesrovnatelně větší než všechny zmíněné asijské země a je také unikátní civilizací sahající několik tisíc let do minulosti. Úspěšnost posledních čtyřiceti let Číny je způsobena podle objektivního pozorovatele ze Západu, jako jsem já, kombinací několika jedinečných faktorů: konkurenceschopná ekonomika, plánování a státní zásahy, soukromé podnikání, velká a disciplinovaná pracovní síla a masivní zahraniční i domácí investice. Nyní, v této etapě svého rozvoje Čína sleduje i jiné cíle nežli „jen“ hospodářský růst. Je to snaha restrukturalizovat svou ekonomiku, omezit výrobu produktů těžkého průmyslu s negativním dopadem na životní prostředí a postupně zajistit přechod k high–tech státu, s důrazem na „zelenou ekonomiku“ jež spoléhá na rozvoj domácí spotřeby a služeb.

Nejen Čína, ale i země Západu si uvědomují současnou zlomovou situaci, která se odehrává v ekonomické oblasti, v technologiích tažených umělou inteligencí a robotizací. Jedná se o skutečnou technologickou revoluci. Ve společnosti, která otevírá cestu decentralizaci a většímu podílu ekonomiky lokálního cyklu. Ekonomiky, která musí akceptovat ústup od orientace na krátkodobé zisky ve prospěch potřeb společenského rozvoje a životního prostředí. Tohle poznání je, myslím, pro země Západu i Čínu společné.