Jiří Pehe: Intelektuálové a jejich „novácký“ národ

Ponechme stranou jeho hodnocení Havla, protože to naštěstí bude teď, po jeho smrti, už spíše úkolem historiků než novinářů. Emoce, které se zvedly po Havlově smrti, způsobily, že Havel přeskočil takříkajíc z říše každodenního provozu a politiky, kde z něho žil i bulvár, přímo do říše mytologie. Celá řada hodnocení jeho odkazu i osobnosti se nesla v tomto duchu.

Bude na historicích, aby Havla, bude-li to možné, tak říkajíc vrátili z poněkud kýčovité mytologie do historie. Tedy aby se začaly psát historické práce a konat konference, které se na jeho odkaz podívají střízlivě a kriticky.

Jednostranná odsouzení Havla, která nabídl Šafr a o pár dní před ním Milan Knížák, nemají bohužel s takovým přístupem nic společného. Jsou součástí výše zmíněné mytologizace, jen s opačným znaménkem. Jsou tedy jakousi snahou o vytvoření kýčovitého anti-mýtu.

Šafr se ovšem ve svém textu také kriticky opřel do disidentské komunity a většiny dnešní intelektuální komunity, kterou označuje za Havlovy „sirotky“. Tvrdí mimo jiné, že po revoluci v roce 1989 existoval „ohromný potenciál“ na soudržnější společnost, jež se dokáže sjednotit na elementárních zásadách nového demokratického režimu.“ To se prý nepovedlo, protože chartisté tuto příležitost propásli kvůli své „ideologii vlastní nadřazenosti nad obyčejné lidi“.

Havel v tom prý hrál zásadní roli, protože údajně odsunul všechny občany, kteří nevystupovali proti komunismu, do role těch, kteří v existenciálním smyslu nežijí vpravdě. Příkladem budiž jeho esej Moc bezmocných, v níž se zelinář účastní života ve lži, protože vystavuje ve výloze heslo „Proletáři všech zemí spojte se!“

Česká nekomunistická opozice prý byla věží ze slonoviny, která ční nad mořem morálního hnoje, jímž není nic jiného než masa obyčejných lidí. Neuvědomovala si, že její výlučnost má tragický rozměr, přičemž ji chápala velmi výlučně jako pozitivní výlučnost od „těch blbců“.

To vše má podle Šafra důsledky ještě dnes. Sečtělá a idealisticky orientovaná inteligence nevstupuje do politiky, protože nemůže. Není totiž prý schopna se dorozumět se svým národem, jakožto národem „nováků“. Skutečným problémem Česka ovšem není prý konzumně orientovaná „novácká“ veřejnost, nýbrž málo inteligentní inteligence, která neprodukuje politickou elitu a tvoří jen velmi málo intelektuálních výkonů, jež přesahují periferní situaci země.

Nutno říci, že pokud bychom náhodou počítali šéfredaktora Blesku k české „inteligenci“, pak by byl jeho text bohužel přesným dokladem ubohých intelektuálních výkonů, které nemohou přesáhnout periférii. Šafr se totiž nenamáhá nic dokazovat, či se alespoň pokusit nahlédnout věci z druhé strany, jak by možná učinil pochybující intelektuál. Má ve všem obdivuhodně jasno.

Zároveň zní vášnivá obhajoba „novácké veřejnosti“ z pera šéfredaktora největšího bulvárního deníku, který je už ze své podstaty hlasem „novácké“ veřejnosti, dosti účelově a podbízivě.

Vraťme se ale k hlavní tezí Šafrova textu, totiž jeho tvrzení o pocitu nadřazenosti chartistů nad zbytkem společnosti. Eva Kantůrková, která byla signatářkou Charty 77, ohodnotila toto tvrzení jako „zlý blaf“.

Dodala: „Já jsem žila mezi obyčejnými lidmi, kteří se projevovali tak či onak. To, že se v Chartě sešli lidé určitého typu, řekněme spíše lidé nějak aktivní, činní, angažovaní, kterým o něco veřejného šlo, je přece přirozené, jinak by nevznikla. A že by se tam sešli z pocitu nadřazenosti, to přece úplný nesmysl.“

Přesně tak. Mohli existovat samozřejmě i lidé, kteří se nechávali perzekuovat totalitním režimem proto, že se považovali za nadřazené. Mnohem pravděpodobněji to ale většina dělala proto, že byli okolnostmi nebo osobnostně nastaveni tak, že jim odpor vůči nespravedlivému režimu připadal logický, nutný nebo morálně oprávněný. Byli to lidé, kteří se srážky s brutálním režimem jistě báli úplně stejně jako všichni ostatní, ale prostě měli dostatek odvahy nebo důvodů překonat svůj strach.

Pokud bychom se shodli na tom, že mít takovou odvahu, je znakem určité výjimečnosti, pak takoví lidé v jistém slova smyslu „nadřazení“ byli. Jenže by se i přesto těžko hledalo vyjádření nějakého bývalého disidenta, v němž odsuzoval ty ostatní, kteří se k odporu nepřipojili, za zbabělost, nebo jim dával najevo svoji morální „nadřazenost“.

Zato by se našlo nemálo vyjádření nejenom oficiální propagandy ale i „obyčejných“ lidí, kteří odsuzovali disidenty zato, že zbytečně čeří vodu, iritují režim, atd. Ve většinové společnosti bylo nemálo lidí, kteří se stavěli k disidentské komunitě z pozic nadřazenosti: disidenti byli pro ně nerealističtí snílkové, kteří „nechápou poměry“.

Václav Klaus, který k mlčící většině patřil, pěkně vysvětlil v textu ke 14. výročí sametové revoluce, že k pádu komunismu nepřispívali elitářští disidenti, ale „masa mlčících občanů“, která prý režim podemílala svoji pasivitou.

Tvrdí-li proto Šafr, že česká nekomunistická opozice byla věží ze slonoviny, je nutné zvážit i tuto druhou stranu mince. Není možné, že to nebylo kvůli pocitům výlučnosti v hlavách disidentů, ale prostě kvůli tomu, že do „věže ze slonoviny“ zahnala těch pár set odvážných pasivita většiny, v níž mnoho lidí věřilo, že režim sabotuje pasivitou účinněji než nějaký Havel, který se nechává bůhvíproč zavírat do vězení?

Proč nebyla věží ze slonoviny například polská opozice? Prostě proto, že v opozici bylo několik miliónů lidí, kteří evidentně nevyznávali onen druh pasivního „odporu“ vůči režimu, který se u nás tolik líbil Václavu Klausovi.

Když Havel použil příkladu zelináře, který chce mít pokoj od režimu a tak si dá do výlohy komunistický slogan, nebyl to odsudek většinové společnosti, ale pouze analýza mechanismu kolektivní lži. Havel mluvil v této souvislosti o „posttotalitním“ systému, který je na takové lži založen. A poukazoval na to, že všichni tito „bezmocní“ jsou de facto mocnější než prolhaný režim, který by se zhroutil jako domeček z karet, kdyby lidé začali říkat pravdu.

Nesmyslná je i Šafrova teze o intelektuálech a politice v dnešním kontextu. V které zemi proboha vstupují skuteční intelektuálové do politiky? A v které zemi se intelektuální pozice neformují jako střet s většinovými názory, rituály a klišé?

A co znamená fráze, že čeští intelektuálové se nejsou schopni dorozumět se svým národem „nováků“, ba na něj kašlou? Na jakých přesně hodnotách a východiscích by se měli intelektuálové dorozumívat se „svým národem“, aby nebyli šéfredaktorem Blesku ocejchováni jako výlučná kasta?

Na závěr není možno nechat bez reakce Šafrovo tvrzení, že po revoluci v roce 1989 existoval „ohromný potenciál“ na soudržnější společnost, jež se dokáže sjednotit na elementárních zásadách nového demokratického režimu“, což se prý nepovedlo, protože chartisté tuto příležitost propásli kvůli své „ideologii vlastní nadřazenosti nad obyčejné lidi“, a navíc sám Havel údajně odsunul všechny občany, kteří nevystupovali proti komunismu, do role těch, kteří v existenciálním smyslu nežili vpravdě.

To je samozřejmě nesmysl. Byl to Havel, který během sametové revoluce nepodlehl pocitům výlučnosti a nadřazenosti, a i proto se nepokoušel o radikální odvetu vůči komunistům, nebo o jakési kádrování naruby, které by zaručilo, že všechna důležitá místa ve státě by byla obsazena bývalými disidenty.

Sjednocení na elementárních zásadách nového demokratického režimu, které by podle Šafra vytvořilo po roce 1989 soudržnější společnost, se nepodařilo dosáhnout částečně proto, že o takových zásadách neměl nikdo pevné představy—ani režimem a většinovou společností izolovaní disidenti, ani „pasivní“ společenská většina.

Ale především se jednoty nepodařilo dosáhnout proto, že se politiky záhy zmocnili technologové moci a vypjatí ideologové z oné dříve mlčící většiny, kteří se legitimovali opožděným antikomunismem. Výsledkem instrumentálního ideologizování a zploštělého antikomunismu opožděných bojovníků s ním pak byla zbytečná polarizace společnosti. S tou ovšem tolerantní bývalí disidenti a intelektuálové velmi málo společného.

Deník Referendum