Možná největším přínosem Klause nebyl obsah jeho politiky, ale energie, kterou vnesl do procesu ekonomické transformace. Bohužel se přitom příliš neohlížel na právní kontext svých kroků, a jeho nakažlivý politický elán tudíž nakonec vedl k výsledkům, které byly mnohem problematičtější, než jím nabízená vize.

V české politice měl Klaus v prvních letech po roce 1989 zcela unikátní postavení. Veřejnost z větší části uvěřila, že tento ekonom, pyšnící se i vzděláním z USA, ví, co dělá. Vytvořil se okolo něj téměř mýtus, že je pro ekonomickou transformaci nepostradatelný.

Právě toto výsadní postavení způsobilo, že mu byly promíjeny zjevné rozpory mezi rétorikou vzývající „neviditelnou rukou trhu“ a praxí bankovního socialismu i benevolentního přihlížení „tunelářským“ praktikám. Jeho působení v čele transformačních vlád nakonec skončilo recesí v roce 1997. Celkové „transformační náklady“, se podle oficiálního odhadu ministerstva financí z roku 2000 vyšplhaly na více než 700 miliard korun.

I kvůli těmto selháním se Klaus dostával do stále častějších sporů s prezidentem Václavem Havlem. Ten začal o tržním hospodářství, které Klaus pomohl stvořit, otevřeně mluvit jako o „mafiánském kapitalismu“. Klausovu éru podrobil nemilosrdné kritice ve svém Rudolfínském projevu na podzim roku 1997.

Kladněji lze hodnotit Klausův přínos k transformaci stranického spektra, když v roce 1991 vytvořil z Občanského fóra pravicovou Občanskou demokratickou stranu. Možná ale nejvýraznějším dědictvím Klause bylo rychlé a civilizované rozdělení Československa v roce 1992, společně se slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem. Ve zpětném pohledu byla neemocionální cesta k rozdělení federace tím nejlepším, co se mohlo stát, vezmeme-li v úvahu násilnosti, které doprovázely rozpady federací v Jugoslávii a bývalém Sovětském svazu.