České vládní koalice tradičně trpí tím, že zejména nejmenší koaliční strany rády vydávají ultimata. Zřejmě se domnívají, že když už jsou ve vládní koalici nejmenší, musejí veřejnosti ukazovat, že po nich nikdo nebude šlapat.

Veřejnost by možná ocenila, kdyby takové strany, pokud se chtějí chovat opozičně, zůstaly v opozici. Když už se ale rozhodnou do vlády jít, oceňuje spíše jejich přínos ke stabilitě vlády. Občanská demokratická aliance, Unie svobody, Strana zelených a Věci veřejné tuto „stabilizační“ roli nezvládly. Jejich působení ve vládních koalicích naopak často navozovalo dojem, že vedle parlamentní opozice existuje ještě jedna, přímo ve vládní koalici.

 Opakovaně se ukazuje, že hrozby malých koaličních stran vládním partnerům vnímá česká veřejnost spíš jako nemístné vydírání, než jako projevy principiálnosti. Než tedy koaliční strana vydá takové ultimatum, jaké naposledy vydali lidovci, měla by si to dobře rozmyslet.

 Lidovci měli zejména zvážit, zda je jejich jednání srozumitelné. Tak by tomu bylo, kdyby odchodem pohrozili v případě, že ČSSD a hnutí ANO zavážou svoje poslance, aby hlasovali spolu s KSČM pro zrušení lustračního zákona. To by jistě byla hozená rukavice do tváře lidovců, jakkoliv nebyla otázka lustračního zákona součástí koaliční smlouvy.

 V situaci, kdy ale obě větší strany daly svým poslancům při hlasování volnost, byla razantnost lidoveckého ultimata zcela nepřiměřenou a podivnou reakcí, protože lidovci ve skutečnosti o pád pracně vyjednané koalice nestáli. Hráli prostě vabank a doufali přitom zřejmě, že jejich postoj udělá dojem na část veřejnosti.