„Tato země není a nemůže být pro všechny. Tato země je naše.“ Tuto větu, vyslovenou prezidentem republiky, známe všichni a málokdo o ní může pochybovat. Přesto i tato nezpochybnitelná a zcela srozumitelná myšlenka vyvolala, jak jinak, další řev po kafírnách a rádoby učené mudrování o její oprávněnosti a přesném významu. Takže si udělejme ve věci jasno.

„Tato země je naše.“ Komu tedy patří?

Nám, kteří jsme občané této republiky, nebo se hlásíme k češství. Nám, kteří tady žijeme, pracujeme, narodili jsme se tady, nebo jsme si k této zemi a lidem našli pozitivní vztah. Máme tu své domovy, rodiny a přátele. To se týká i národnostních menšin.

Abychom ale měli úplně jasno, musíme si ujasnit i některé další pojmy.

Hosté. Ti, kteří k nám přišli na návštěvu. Na pozvání, nebo třeba i bez něho. Respektují zákony, zvyklosti a způsob života v naší zemi, přijdou a odejdou nebo třeba i zůstávají, když se jim u nás zalíbí. Takoví si zasluhují vlídné, přátelské jednání a totéž se od nich očekává.