Úvod

Kariéry politiků a pokusy států o svou legitimizaci jsou dlážděny stavěním pomníkům těm, k jejichž ideám se hlásí. Nikoliv tím, že by se snad chtěli stát sami zápalnými obětmi. Připomínám tím, že vcelku zdařilý portrét Karla Marxe, načrtnutý v knize od Rogera Garaudyho obsahuje kapitolu Oheň z Trevíru. Doporučuji k četbě, svého času šlo o Liber prohibitus. Marx má ke zločinům komunismu asi stejný vztah jako Jean-Jacques Rousseau ke zločinům francouzské revoluce, který také má sem tam nějakou sochu, například v Ženevě. Oba velikáni mají tytéž vztahy k budoucím hříchům lidstva jako mají Adam s Evou, když zrovna pojídají jablko poznání, k dnešku. To si dopředu nevymyslíte. Naopak kdyby desítky milionů lidí nebyly mučeny a zabity před Marxem, tak by Marx nikdy neměl legitimní záminku se postavit nelidskému buržoaznímu režimu.

Proč a jak číst Karla Marxe

Spíše lze všem doporučit: Číst Marxe od A až do Z, tedy všech 50 svazků jeho sebraných spisů, všechny jeho žáky a následníky, předchůdce, antickou filozofii počínaje. A teprve tak mu lze z hlediska dneška trochu porozumět, o co mu vlastně šlo. O odstranění přírodní živelnosti celospolečenského výrobního procesu. Stačí se pak chytnout jediné věty. Nelze beze zbytku ani akceptovat to, co dnes ekonomové papouškují jeden po druhém, že výrobní cykly se musí vracet jako jaro, léto, podzim, zima. A ani to nemusí být tak úplně pravdou. Karel Marx se domníval pouze do r. 1867, že by změna společenského řádu mohla mít charakter násilného zvratu, která povede k nastolení diktatury proletariátu. Šlo o teroristu, který ale na terorismus nikdy nenašel čas, protože všechen čas trávil v Britské knihovně. A jenom snad jako zahraniční korespondent napsal pro jedny americké noviny tolik článků, že to zabralo několik svazků jeho sebraných spisů, O životě obyčejných lidí se dozvěděl vše ze zápisů jednání britské parlamentní komise, které se mu podařilo zachránit před vyhozením do odpadků. Těm obyčejným lidem se v těch zápisech říkalo "ruce". Ale on toho sepsal mnohem více. Jenom ty články pro amícké noviny zahrnují snad desetinu jeho sebraných spisů. Pro přesnost, mluvím o 50. svazcích Sebraných spisů, který tedy zahrnuje vše, co Marx napsal, dopisy, přípravné práce ke Kapitálu, samotný Kapitál, MKS atd.  Fakt nelze říci, že by ty jeho spisy mohly být sepsány bez předběžného studia všech tehdy dostupných autorů, z nichž některé doslova vyhrabal ze studnice zapomnění.

Protože ticho léčí, tak stálé sezení v Britské knihovně ho vedlo k tomu, že při psaní prvního dílu Kapitálu si na základě analýzy historických pramenů ověřil, že demokracie sama o sobě umožňuje zásadní společenskou změnu, tedy že umožňuje řídit celospolečenský výrobní proces tak, aby nedocházelo k vytváření živelně se periodicky se rozpínajících a smršťujících rezervních armád nezaměstnaných. Viz závěr kapitoly o zkracování pracovního dne v prvním díle Kapitálu. Přetvořila se společenská realita, tj. rozvinul se spolkový život a začalo se uplatňovat všeobecné volební právo. Marx si rozebral, že k socialismu se lze dobrat v rámci demokracie. Proto strany, sdružené v II. Internacionále, byly pojmenovány jako sociálně demokratické.

V době, kdy jsem si řekl, že by bylo vhodné Marxe studovat, žádné jiné sebrané spisy stejně kromě Jiráska ke čtení nebyly, tak jsem to bral jako vhodnou příležitost získat vhled do vývoje myšlenkového světa dvou koryfejů. Toto dílo je nutné číst postupně, tak jakvznikalo. A byl to zajímavý exkurs do dějin myšlení, který jsem dodnes beze zbytku nenaplnil. Pro nedostatek času. Z Marxe si opáčko už dát nemůžeme, protože víme spolu s Řeky, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Marx spolu s Engelsem a dalšími revolucionáři byli dětmi 19. století v míře větší, než si jejich současníci představovali. Nešlo o změnu paradigmatu, to se podařilo až neoklasické ekonomii a jejím předchůdcům. Šlo toliko o ortodoxii, respektive badatelský program. Je nejvyšší čas s touto ortodoxií se začít zevrubně seznamovat. Je lepší být vzdělaný než mrtvý. Přinejmenším jako Samuelson spolu s Berlínem, podivuhodný to přiklad nesoudných, nevzdělaných ekonomů a filozofů (viz Ekonomie. 18. vydání., s. 590), kteří si dovolují hlásat něco pozitivního o významu Marxova díla.

Východ se děsí Marxe I. internacionály, Západ se hlásí k Marxovi II. internacionály.

Všichni dohromady se hlásí k myšlenkovému odkazu prvního marxisty Tomáše Akvinského, tvrdícího, že ukrást jablko není zločinem, pokud je ukradeno z hladu, tedy obecně řečeno, zásada zachování lidské existence má přednost před zásadou dodržování pomyslných vlastnických práv. Kromě tématu chudoby, ještě lépe sociálního vyloučení (odcizení) převzali marxisté z křesťanství, konkrétně od Tomáše Akvinského, jednu přímo revoluční tézi, a sice, že právo na existenci má přednost před právem nad vlastnictví. Hezky to bylo ukázáno v jednom americkém filmu, kdy naprosto promrzlí hrdinové ve sněhové vánici se vloupají do chaty, kde se zahřejí, osuší a nají se, čímž si zachrání své životy. Ano, i Hollywood nás učí být revolucionáři. Pokus něco Marx tvrdil, že dojde k likvidaci tříd, pak jedině těch, které slouží k vykořisťování, tedy vytloukání nadhodnoty, díky monopolu třídy na vlastnictví, který vzniká ve spojení se státní mocí. Odtud pak plyne téze o odumření státu. Pokud odstraníte bohaté, odstraníte daně a stát. Ale tím by se nikterak Marx nevymykal z okruhu průměrných buržoazních myslitelů, hlásajících, že vlastnictví je krádež. Kdyby zůstal na této úrovni, ani by si ho dnes nikdo nevšiml. Jeho vztah k otrokářům, feudálům a kapitalistům vyplývá z tvrzení, že jimi vytvořené bohatství má parazitní charakter, což je asi nejpregnantněji vyjádřeno Engelsem, když mluví o akcionářích jako o stříhačích kuponů. Tato fixní idea o parazitním charakteru tohoto bohatství ale byla vyvrácena ekonomickou vědou, která dovodila, že tržní spekulace přispívají k lepší alokaci zdrojů. A proto a jenom proto je komunismus mrtvý, včetně poučky, že transakční náklady jsou neproduktivní, tedy nepřispívají k tvorbě hodnoty ve smyslu pracovní hodnoty.