Dnes profrčím metrem tři stanice za pár minut, knížku nevyplatí se ani rozevřít. Noviny čtu až doma v posteli, aby se mi lépe usínalo při pomyšlení, jak je domácí i vzdálenější svět blažený. Nejméně jednou, častěji však dvakrát vyměňuji propocené tílko z oné blaženosti.

Už několik let v elektrice a v metru pozoruji proto raději spolucestující. Činím tak i při chůzi. Dá se říct, že pozorování spoluobčanů stalo se mi obsesí. A nezastírám, že trpím.

Vyrůstal jsem v nebohaté rodině, která si ovšem i v poválečné době hubertusů a rádiovek udržela prvorepublikovou noblesu střední třídy, k níž kromě klobouku, saka a baloňáku patřily u mužů i vyleštěné polobotky.

Ženská garderoba neobešla se též bez klobouku či slušivého baretu, ladícího vždy s barvou kalhotového kostýmu nebo sukně s blůzkou s ležérně vztyčeným límečkem. Délka sukně odpovídala dobové módě, co však především, odpovídala útlosti či korpulentnosti té které ženy. Střevíčky pak už jen dolaďovaly celkový vzhled.