V ten křesťanský svátek odjel jsem také za NÍM. Psáno verzálkami. V rozpoložení, v němž pobývám už třetí měsíc. Ctím Ho jako člověka, jenž v mladistvé dospělosti vnesl do tradicionalismu Farizejů patřičný vzruch, čili nové myšlení. Novou víru, chcete-li. Budoucí poslání vnukly mu do mysli už jako batoleti (Jezulátku) sudičky jakési, a ON vžil se do role Mesiáše, což starozákoníci odmítli. 

Tenhle dvoutisíciletý příběh vnímám však ve dvojím uchopení. Býval-li jsem v bezstarostném rozpoložení, nezávisle na věku, vnímal jsem vánoční narození Ježíše spíše v nenáboženském pojetí. Betlémy a jesličky s figurkami, jedno, zda zařaditelné dobově či do současna, s realisticky vymalovaným pozadím v inzitním čili naivním provedení, byly pro mne jakýmsi trojrozměrným pohádkovým obrazem ve stylu Maroldovy Bitvy u Lipan, například. Kostely vnímal jsem potom nikoli coby svatostánky, ale jako slohové architektonické realizace stavitelů různých století, včetně mistrovských děl malířských a sochařských uvnitř.