V ten křesťanský svátek odjel jsem také za NÍM. Psáno verzálkami. V rozpoložení, v němž pobývám už třetí měsíc. Ctím Ho jako člověka, jenž v mladistvé dospělosti vnesl do tradicionalismu Farizejů patřičný vzruch, čili nové myšlení. Novou víru, chcete-li. Budoucí poslání vnukly mu do mysli už jako batoleti (Jezulátku) sudičky jakési, a ON vžil se do role Mesiáše, což starozákoníci odmítli.
Tenhle dvoutisíciletý příběh vnímám však ve dvojím uchopení. Býval-li jsem v bezstarostném rozpoložení, nezávisle na věku, vnímal jsem vánoční narození Ježíše spíše v nenáboženském pojetí. Betlémy a jesličky s figurkami, jedno, zda zařaditelné dobově či do současna, s realisticky vymalovaným pozadím v inzitním čili naivním provedení, byly pro mne jakýmsi trojrozměrným pohádkovým obrazem ve stylu Maroldovy Bitvy u Lipan, například. Kostely vnímal jsem potom nikoli coby svatostánky, ale jako slohové architektonické realizace stavitelů různých století, včetně mistrovských děl malířských a sochařských uvnitř.
Naopak propadl-li jsem se do rozpoložení nevábného, zjevovala se mi poetika Ježíšova zrození, a vše s tím související, v podobě neurčitelného mystéria. Tak to mám nastavené v současnosti. Se stejně nastavenou myslí odjížděl jsem do moravské metropole. V nitru prožíval jsem betlémský oheň nikoli jako mýtus, když jsem si jej z brněnského rozhlasu odnášel ve stařičké ajzboňácké lucerničce, a úzkostlivě dbal na to, aby mi svíčka nezhasla. Podobně prožíval jsem rozjímavě šeptající děti, házející v kostele sv. Jakuba do jesličkové kasičky korunky, s jiným výrazem ve tváři, než když je házejí do vznášedel v obchoďáku nebo do čundrvláčku na náměstí Svobody.
"Ať jste tady do sta let," řekl mi stařičký Řek Zorba s harmonikou přes rameno, když jsem mu do zvráštělé dlaně bývalého partyzána vkládal padesátikorunu. V katedrále sv. Petra a Pavla. Políbení ruky jsem odmítl a zdvořile vysunul ji z jeho. Fakt, že tu po mojžíšovsku mám být ještě o dvacet let déle, neřekl jsem mu, abych nepokazil ctnost oné chvíle. Zato při odchodu postál jsem u památníku básníka Jana Zahradníčka při úpatí chrámu.
Post skriptum: "Pro katedrálnost věku, jejž vidím blížit se, pro dorozumění člověka s člověkem a národa s národem, pro dorozumění s Bohem," stojí napsáno na mramorové desce. Stane se to někdy? Gloria in excelsis Deo, dodávám.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
