Na rozdíl od Oldřicha Černíka, tenkrát jednoho z NAŠICH symbolů Pražského jara, taky komunisty, který, když ho symbol vždy nezdolné ambicióznosti Husák vylučoval v jednasedmdesátém roce z KSČ, pronesl kajícně: "Posral jsem pozici i čest". Koneckonců i další symbol čehosi nemravného Antonín Kapek se alespoň ihned po převratu z opožděné mravnosti oběsil, když mu nevyšlo zasebevraždění se zastřelením. Anebo ze strachu? Kdo ví. 

Netruchlím nad Bilakem, přenechám toto blízkým pozůstalým. Dětem a vnoučatům, měl-li jaké. Ty budou starého dobrého taťku a dědečka oplakávat a jejich slzy nebudou jistě krokodýlí. Chápu. 

Pamětníci teď jistě vyrukují s oněmi rádoby vtipnými šplechty o "panu Nenasakovi", stejně jako svého času uřehtávali se u "děte Kapku dál", či ještě dřívěji o tom, jak budoucí prezident Antonín Zápotocký za každé darované pivo v kladenské putyce zařehtal. Humor má tenhle národ holt v krvi. Ale co pětadvacet let po Listopadu s těmi symboly?