Tak tomu bylo v době husitství, kdy česká forma reformace otřásla zhýralým katolickým klérem a kdy se navíc  ukázalo, že dokonce umíme být skvělými bojovníky. Tak tomu bylo po čas 1. republiky, kdy jsme oproti ostatním nástupnickým zemím Rakouska – Uherska byly na svou dobu ve střední Evropě jediným majákem demokracie a antifašismu.Tak tomu bylo v roce 1968, kdy Pražské jaro bylo oslavováno mladými Evropy jako čerstvá a smysluplná alternativa zkorumpované západní demokracie a kapitalismu. Zkrátka a dobře : vždy, kdy jsme byli schopni jít proti proudu obecně unávaného názoru, se ukázalo, že jdeme správným směrem.

Zatímco se Václav Havel stal symbolem i reálným hybatelem  jednostranného a bezvýhradného napojení na euroamerické vidění světa, a to nejen při podpoře toho pozitivního, ale bohužel i toho záporného, čímž mám na mysli sérii válečných agresí USA a zemí NATO od roku 1989 dodnes, Zeman i Klaus  dva naši prezidenti, jeden minulý, druhý současný staví Česko na čelo boje proti nejzásadnějšímu selhání Západu od roku 1989.

Ano, mám tím na mysli podporu kyjevského majdanu, který odstartoval nejen občanskou válku na Ukrajině, ale následně popřel to základní, co dávalo evropskému uspořádání nejhlubší smysl, učinit z Evropy, ve které počaly dvě nejděsivější války  světa harmonický svět spolupráce a míru.

Majdan byl samozřejmě podobně jako např. oranžová revoluce oblíbenou ukrajinskou revoltou té části obyvatelstva, jejíž představy byly v politickém boji poraženy  proti demokraticky (samozřejmě ve specifických ukrajinských podmínkách) zvolenému prezidentu Janukovičovi a jeho vládě.

Ale jeho hlavní mezinárodní smysl byl jiný: Majdan byl prostředkem geopolitického útoku Západu na čím dál tím sílící postavení Ruska coby sebevědomého dalšího hráče ve světovém prostoru. USA nemohla Rusku odpustit, jak brilantně vyřešilo otázku chemických zbraní v Sýrii a EU musela zareagovat na to, že si Janukovič dovolil drze nepodepsat asociační dohodu, odvolávaje se na potřebu kordinace s Ruskem.