Změnu přineslo až zavedení přímé volby hlavy státu občany. Od té doby se stalo možným pro různé zákulisní byznysové a politické struktury obejít politické strany a předložit voličům jako kandidáty do nejvyšší ústavní funkce i zcela nezkušené produkty politického marketingu. Jejich hlavní devízou jsou na rozdíl od dlouhou politickou praxí prověřených tradičních uchazečů naopak  absolutní názorová neurčitost a nečitelnost prezentovaná jako „nezašpiněnost“ politikou a marketingové přednosti – fyzický zjev a chytlavé bulvární charakteristiky. Důležité je přimět v kampani tyto „z klobouku“ tahané kandidáty příliš v předvolebních debatách nemluvit, nechat působit jejich neokoukanost a fyzický zjev a v přímé volbě je úspěch zaručen.

V našem bezprostředním okolí takovou zkušenost zažilo dvojnásobně sousední Slovensko – Andrej Kiska a Zuzana Čaputová se stali příklady zoufalství této politiky. Osoby bez předchozích zkušeností s praktickou politikou a řízením státu, s fungováním vlády, parlamentu a politických stran zahajující politickou kariéru přímo na samém vrcholu mocenské pyramidy se ve své nové prezidentské roli nutně ztráceli. Byli nejistí, bez vlastního názoru, závislí na kamarile poradců a různých zahraničních loutkovodičích, bez autority na politické scéně. Postupně i u veřejnosti nemohli dostát ani minimu nadějí, které ve volbách neseriózně vzbudili, a o její podporu přišli.

Namísto vedení a spojování společnosti se vlastní neschopností zapletli do politických šarvátek, které neočekávali a neuměli řešit, v zahraniční politice byli pouhými bezmocnými hlasateli cizích zájmů, které podporovaly jejich kandidaturu a zvolení, a viditelně ignorovali zájmy a potřeby vlastních spoluobčanů. Jejich příklad ukázal, že samotný prázdný politický marketing pro úspěšný výkon nejvyšší státní funkce nestačí. Oba jmenovaní slovenští prezidenti postupně dávali stále více najevo své rozčarování z politické reality a svou nepřipravenost a neochotu ve funkci pokračovat. Oba v ní také vydrželi pouze jedno funkční období.

My, zdá se, zažíváme podobný vývoj. Pohledný generál sázející na mužný zjev a image „ bývalého komunistického hrdiny z NATO“, jemuž seděly lakonické promluvy v předvolebních kampaních, oslovil covidem otřesené voliče napříč politickým spektrem a jako utajený faktický kandidát tehdejší vládní koalice porazil bývalého premiéra štěpícího společnost.

Slovenský scénář probíhá jako přes kopírák. Beznázorový kandidát je schopen říkat cokoliv, co mu jeho okolí a zákulisí navrhne. Klidně hlásá zbavení své země práva veta v EU, přijetí eura a neomezenou podporu Ukrajiny, která je jeho hlavním tématem. Vzhledem ke své osobní minulosti se poněkud bizarně stylizuje do role nástupce a dědice Václava Havla a je mu to jeho příznivci tolerováno a dokonce přiznáváno. Prezidentování ho ale ve skutečnosti podobně jako jeho slovenské předobrazy příliš nebaví, stres a omezení při výkonu funkce si málokdo nepřipravený zvenčí dokáže představit. Proto také dlouho nehovořil o své kandidatuře pro druhé funkční období.