Prezident Petr Pavel znovu vytáhl svůj každoroční evergreen – vyzval k přijetí eura a znovu se rozjela na toto obehrané téma ne příliš racionální debata. Polemizovat s prezidentem nemá smysl, on žádné argumenty pro svůj názor neuvádí. Pouze neustále opakuje názor svých progresivistických evropeistických podporovatelů. Stojí za to však polemizovat s názory některých ekonomů, které se a konto prezidentova výroku objevily v posledních dnech v médiích.

Profesorka pražské VŠE a bývalá náměstkyně pražského primátora Eva Kislingerová zveřejnila na svém blogu na serveru IDnes text s názvem „Euro, koruna nebo chechták?“[1], ve kterém vyjadřuje své znechucení nad debatou nad prý stále stejnými známými fakty, a říká, velmi stručně řečeno, že je v podstatě jedno, má-li země takovou či onakou měnu, korunu nebo euro. S prosperitou země to podle ní nemá co dělat, záleží na správné hospodářské politice, nízké korupci, kvalitním podnikatelském prostředí atd. Měna prý nikoho nespasí, vytváří pouze rámec, prostředí. Nepovažuje ji za atribut suverenity a odmítá význam vlastní kursové politiky. Odmítá, že by nehomogenita eurozóny byla problémem, za něj považuje pouze snazší přístup k úvěrům pro slabší ekonomiky eurozóny, který vede k jejich možnému předlužení. Přechod na společnou měnu podle ní nemá inflační rizika, a také odmítá zakotvení koruny v ústavě a podobné názory. Podle paní profesorky by přechod na euro pomohl podnikání, ale není reálný, protože si ho prý z nejasných důvodů nepřejí dvě třetiny veřejnosti. Validní a robustní argumenty proti euru prý ale neexistují. Jde fakticky jenom o název měny, nic víc.

Jiný známý ekonom docent Jan Urban ve svém blogu tamtéž v článku s názvem „Koruna není vlajka, aneb Proč národní měna není totéž, co vlastenectví“ [2]bojuje s vnímáním koruny jako atributu suverenity, s názorem, že národní měna umožňuje vést zcela nezávislou měnovou politiku a že možnost oslabování kursu pomáhá ekonomice. V boji o zachování koruny jde prý pouze o to, která měna je schopna lépe plnit svoje funkce, je stabilní a důvěryhodná. Takže spor koruna versus euro je stejně jako u prof. Kislingerové v podstatě pseudoproblém, který se jenom nesmyslně politizuje.

Je pravdou, že debata o euru trvá již téměř čtvrtstoletí a skoro vše už bylo řečeno. Jenom na jedné straně názorového spektra samotný Václav Klaus se tomuto tématu celou tu dobu intenzívně věnuje a napsal na toto téma desítky textů a pronesl desítky příspěvků doma i zahraničí, stejně tak další autoři spojení s IVK. Protože však tato diskuse evidentně trvá, nelze pomíjet souvislosti podstatné a zabývat se jenom skutečnostmi okrajovými či nepodstatnými.

Příznivci eura mají tendenci hovořit z pozice mikroekonomických subjektů a viditelných, ale v celkovém přínosu omezených pozitivních efektů, které jim euro přináší, opomíjejí však u společné evropské měny problémy a rizika makroekonomická, která jsou zásadní a podstatná, ale pro běžného laického občana nejsou bezprostředně viditelná a pochopitelná. Proto je důležité o hovořit především o nich a vysvětlovat je, nikoliv přecházet s argumentem, že už prý vše bylo řečeno. Nebylo či to nebylo dostatečně zdůrazněno.

V rozporu s výše zmíněnými oběma akademiky si troufám tvrdit, že po povrchu vedená argumentace není seriózní. Měna, která je v té které zemi používána, se může samozřejmě jmenovat jakkoliv a pokud své základní funkce plní, může občanům dobře sloužit. Stejně tak obecně platí, že dobrá hospodářská politika má pro prosperitu té které země zásadní význam. Ale to jsou triviální obecnosti, které nám na dilema přijetí společné evropské měny žádnou odpověď nedávají.

My diskutujeme o vstupu do eurozóny, ale to není žádná obecná abstraktní entita. Existuje více než dvacet let a má řadu zásadních problémů, což vůbec nejsou ty, o nichž dnes diskutují zastánci eura.

Podle ekonomické teorie může společná měna pro více států fungovat tehdy, pokud ty vytvářejí tzv. optimální měnovou zónu – mají obdobnou ekonomickou úroveň, vysokou mobilitu výrobních faktorů, sladěnost hospodářských cyklů, flexibilitu mezd a cen a vzájemnou otevřenost trhů. Dnešní Evropská unie tato kritéria nesplňuje ve většině ohledů. Jejím jádrem jsou vyspělé země západní Evropy, které mají rozhodující podíl na HDP eurozóny, ale vedle nich země evropského jihu a východu, které vykazují daleko nižší ekonomickou výkonnost a úroveň. Euro je měna, která odpovídá potřebám zemí tohoto jádra a ty z něho také nejvíce profitují. Jejich potřeby určují politiku Evropské centrální banky.

Pro ekonomicky slabší země jihu a východu Unie to znamená, že dlouhodobě používají dražší měnu, než by odpovídalo jejich potřebám. To by nemuselo vadit, kdyby to stimulovalo rychlé strukturální a systémové změny, které by zvyšovaly jejich konkurenceschopnost. Nic takového ovšem v dnešní centralistické, regulační a dotační EU není uskutečnitelné. Pro méně rozvinuté ekonomiky znamená přechod na euro v dlouhém období vznik podstatných ekonomických nerovnováh, které jsou v dnešním evropském uspořádání, které má fakticky charakter provizoria, obtížně řešitelné.

Společná měna implicitně předpokládá i budoucí integraci fiskální, tj. společnou daňovou politiku a fiskální transfery v rámci eurozóny tak, aby bylo možné řešit vznikající nerovnováhy. Fiskální integrace však není uskutečnitelná bez integrace politické, a ta je v současné Evropě nepředstavitelná.

Že jsou to problémy podstatné a obecné, si můžeme ukázat na našem dobře známém příkladu Československa. Na to lze rovněž pohlížet jako na měnovou unii, kdy slabší Slovensko bylo nuceno používat měnu silnější české části společného státu, ale získávalo vyrovnání v podobě stabilního toku velkých fiskálních transferů z federálního rozpočtu, vytvářeného dominantě z českých zdrojů. Ve chvíli, kdy v době státoprávní krize a dělení státu tyto transfery zmizely, musela následovat měnová odluka. S levnější vlastní měnou pak se Slovensko rychle úspěšně přibližovalo české úrovni, což ne náhodou skončilo po tamějším přijetí eura. Stejně tak dvacetiletá stagnace Itálie a celého jižního křídla eurozóny potvrzuje tyto efekty.

Euro bylo před dvaceti lety zavedeno s vědomím těchto nedostatků, ale právě proto mělo být mocným beranidlem dalšího sjednocování Unie, neboť jinak nelze problémy, které vytváří, spolehlivě řešit. Ale dnes vidíme utopičnost těchto představ. Neexistuje žádný evropský politický lid- démos, neexistuje pocit vzájemné sounáležitosti a solidarity mezi evropskými národy, který by umožnil politické sjednocení a fiskální unii. Rozdíly mezi členskými zeměmi jsou přirozené a dlouhodobé, nelze je snadno eliminovat, jak se o to Brusel neustále snaží.

Euro je tedy nedokončený projekt, a proto jeho stabilita je stále v ohrožení. Gigantické nerovnováhy, které permanentně vznikají v ekonomických vztazích především mezi severem a jihem eurozóny, jsou překrývány mechanismem neomezených překlenovacích úvěrů známým dnes jako T2 (dříve Target2), kterým Evropská centrální banka lije do bank zemí trpících chronickým odlivem kapitálu likviditu. Bez těchto nestandardních vynucených mechanismů a operací by se eurozóna dávno rozpadla.

Po dvaceti letech fungování je zřejmé, že pro většinu členských zemí přechod na společnou měnu žádný významný růstový impuls nepřinesl, právě naopak, eurozóna vykazuje trvale nižší růst než země s vlastní měnou. U slabších zemí levnější přístup k úvěrům znamenal nárůst zadlužení. Pro hospodářskou politiku těchto členů pak ztráta nástrojů měnové politiky vytváří enormní nároky na fiskální politiku v případě inflačních tlaků a nemožnosti adekvátně reagovat nástroji autonomní měnové politiky.

To jsou zásadní a podstatné problémy, na které zastánci eura nemají a ani nehledají odpovědi. Uchylují se k laciné kritice emocionálního přístupu k národní měně a jejích vazeb na pojetí suverenity. A neexistuje-li vzájemný pocit sounáležitosti a solidarity, který je podmínkou fiskální unie, snaží se ho nahradit strachem. Válka Ruska s Ukrajinou přišla jako na zavolanou. Proto jsou také eurofanatici takoví zastánci pokračování této nekonečné války za každou cenu a věčného nepřátelství s Ruskem. Strach z Ruska má být novým tmelem sjednocení kontinentu.

Euro je ve své současné podobě voluntaristický politický projekt prosazovaný bez ohledu na ekonomickou racionalitu, což vytváří velmi obtížné problémy. Stejným způsobem se ho nezodpovědní politici a aktivisté snaží prosadit u nás. Proto hovoří o nepodstatných věcech, proto balamutí veřejnost. Ta naštěstí vykazuje větší rozum, než současná hlava státu či někteří slovutní akademici.

Poznámky:
[1] Euro, koruna nebo chechták? - Blog iDNES.cz
[2] Koruna není vlajka, aneb Proč národní měna není totéž, co vlastenectví - Blog iDNES.cz

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause

Psali jsme:

Jiří Weigl: Národní zájem a hodnotová politika

Jiří Weigl: Slepá ulička

Jiří Weigl: Nebezpečí privatizace zahraniční politiky

Jiří Weigl: Veselá svatba a méně veselé souvislosti