Přestože od rána 28. října probíhá řada oficiálních akci – kladení věnců, jmenování generálů atd., v očích médií, mnoha politiků i široké veřejnosti se v poslední době, od počátku Zemanova prezidentství, stalo téměř hlavním obsahem oslavy státního svátku udělování státních vyznamenání večer ve Vladislavském sále na Pražském hradě. O tom se vedou diskuse, spekulace a píší obsáhlé komentáře.
Vrcholem oslav by však mělo být něco jiného – měl by jím být projev prezidenta republiky, který ceremoniálu udělování vyznamenání předchází. To je v celém roce nejvýznamnější příležitost pro hlavu státu promluvit v hlavním vysílacím čase sdělovacích prostředků k celému národu a v den výročí republiky jej oslovit s nějakým poselstvím, týkajícím se naší současnosti a jejích problémů, vztahu k minulosti i perspektiv budoucnosti. Tento projev by měl být očekáván, diskutován a hodnocen, měl by inspirovat a oslovovat. Měl by mít přesah. Bohužel, povrchní dnešní doba na něj takové nároky neklade, postupně začíná hrát roli jakési pouhé předehry vyznamenávacího ceremoniálu, a to je strašně málo. Připravujeme se tím o zásadní politickou dimenzi oslavy, kterou by měla mít.
2. K samotnému vyznamenávání – ve světě existují v zásadě dva přístupy k udělování řádů a státních vyznamenání. Jeden, který existuje především v zemích na jih od našich hranic, chápe udělování státních vyznamenání především jako zdvořilostní akt vůči vyznamenané osobě, který nemá ambici hodnotit jeho celoživotní zásluhy, ale vyjadřuje jím momentální úctu a zájem o danou osobnost. V těchto zemích se vyznamenává hojně a při všech možných příležitostech a rozhodnutí o udělení vyznamenání má jednoduchá pravidla.
My patříme k zemím, kde zákon i veřejnost chápou státní vyznamenání jinak. Pravomoc svěřují hlavě státu a ještě navíc vyžadují kontrasignaci rozhodnutí předsedou vlády. Udělují se za prokázané zásluhy o stát v zákonem vyjmenovaných oblastech a výběru oceněných je navrhovateli i veřejností, stejně jako hlavou státu věnována velká pozornost. Obvyklé jsou i značné spory o výběr i zásluhy konkrétních vyznamenaných.
Tyto rozdílné přístupy v různých zemích k udělování vyznamenání někdy plodí problémy pro diplomaty, neboť my nejsme v naší tradici schopni recipročně rozdávat na potkání cizím návštěvám naše vysoké řády, zatímco u nich to třeba bývá běžnou součástí diplomatické zdvořilosti vůči významnému zahraničnímu hostu.
3. Přikládáme-li tedy udělování státních vyznamenání velkou váhu, měli by hlavy našeho státu a jejich okolí věnovat pozornost některým závažným otázkám, které jsou opakovaně předmětem debat. Jednou z nich, a to stále naléhavější, je problém vyznamenávání osob in memoriam. Nemám tím na mysli ty vynikající osobnosti, které nedávno odešly, nebo kterým se z různých příčin, nedostalo ocenění za života. Jde mi o stále více do hloubky historie mířící vyznamenávání dávných hrdinů, především z období druhé světové války, od jejíhož konce již uplynulo 80 let. Jsme-li již tak hluboko v historii, potom se logicky naskýtají otázky, kam až máme zacházet. Proč pouze druhá světová válka, když ta první byla jenom o pouhých dvacet let dříve a pro náš národ znamenala daleko více obětí. A co hrdinové z dávnějších dob? Budeme vyznamenávat dějepisné postavy? Kde se zastavit, kde najít hranici, která dá vyznamenání smysl a osloví veřejnost. Dávní hrdinové, jejichž vyznamenání nemá kdo blízký převzít, asi těžko osloví dnešního člověka.
4. V posledních letech se v praxi 28. říjnů začínají smazávat rozdíly mezi jednotlivými řády, a tak nejvyšší státní vyznamenání – řád Bílého lva, který dostali takoví hrdinové jako generálové Peřina, Fajtl či Sedláček, či státníci formátu Margaret Thatcherové či Helmuta Kohla, dnes dostávají populární baviči či dlouholetí úředníci. Každý cítí, že to není správné, a že udělování státních vyznamenání začíná někam ujíždět. Hrozí, že prestiž našeho nejvyššího státního vyznamenání takto zdevalvuje.
5. Stejně tak se začíná objevovat praxe opětovného vyznamenávání osob, které již dříve obdržely jiné státní vyznamenání, nebo totéž, ale nižší třídy. Důvody bývají nejasné. Pečlivý výběr méně osobností, ale s jasným a sdělitelným zdůvodněním, rozhodně znamená víc než snaha za každou cenu udělit co největší počet vysokých vyznamenání.
6. Jsme plebejským národem, kterému chybí aristokratická tradice, ale přesto lze říci, že kolem oslav státního svátku na Pražském hradě se povedlo vytvořit důstojný a svým způsobem vznešený ceremoniál. Vladislavský sál, slavnostní uniformy Hradní stráže, historické prapory aj. vytvářejí výjimečné prostředí, do něhož už samotná pozvánka znamená jistého druhu vyznamenání. Je proto nepochopitelné, že ani v tento slavnostní večer neměl prezident republiky černý oblek. Chceme se snad vracet do dob reálného socialismu s metály na uválených sakách? Prezident jako bývalý voják má nepochybně smysl pro ústrojní kázeň, takže ho nelze podezřívat z neznalého lajdáctví. Ale nadbíhání pokleslé lidovosti těžko zafunguje, pouze to smazává potřebný lesk celé akce. Že po něm pozvaní hosté touží, dokládají smokingy velkého počtu z nich, čímž porušují předepsaný dress code a vůči prezidentovi-hostiteli jsou tzv. overdressed. V některých zemích by to byl zásadní problém, u nás se nad tím nepozastavuje ani v bulváru vševědoucí tzv. módní policie. Pomalu se tak smiřujeme s tím, že i 28. října vše pomalu klouže do tradičního českého nepořádku, kde už ani fanfáry z Libuše nejsou vyhrazeny pouze hlavě státu. Měli bychom se nad tím spolu s prezidentem zamyslet.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
