To jsou všechno zpovykané hlouposti, o kterých nemá smysl psát. Rozumní lidé velikonoční zvyky tolerují a o pokrokářích a jejich žlučovitých snahách ostatní omezovat a převychovávat si myslí svoje.

Velikonoce však mají jiný, daleko hlubší obsah, který je v naší většinově ateistické zemi všemi těmi zajíčky, pomlázkami a hysterií pokrokářů téměř zakryt. I nevěřící člověk by se totiž měl zastavit a zamyslet nad věcmi obecnějšími, které jej přesahují.  Velikonoce jsou svátky spojující hluboký smutek s radostnou nadějí, svátky hluboce duchovní, jejichž příběh je osou křesťanského náboženství. Kristovo utrpení, smrt a zmrtvýchvstání přináší všem generacím obraz lidského údělu s jeho těžkostmi a tragikou konce i s nadějí na život věčný.

Silně jsem si letos tuto vlastní tvář a poselství Velikonoc uvědomil v jihošpanělské Málaze, která je proslulá ve „svatém“ předvelikonočním týdnu svými ohromnými náboženskými procesími. Stovky mužů i žen zvedají a nosí na svých ramenou ohromná několikatunová pódia, na nichž dřevěné sochy z kostelů vyjadřují Kristův velikonoční příběh v jeho různých podobách. Sochy v životní velikosti nesené v záplavě zlata, stříbra a květin na ramenou nosičů, doprovázené zástupy kajícníků ve špičatých kápích s otvory pro oči, břeskné smuteční hudby a nesmírné davy lidí všude kolem vytvářejí neuvěřitelnou, magickou a svým obsahem tragickou atmosféru, tak odlišnou od naší až příliš vyprázdněné a rozpustilé pomlázky.