Je tomu tak proto, že současným vítězstvím není objasněno vše. Zatímco konzervativci zvítězili právě v roce 2014, prohráli v letech 2012 a 2008. Národ je rozdělen a my prožíváme, jako na houpačce, volební cyklus, který násilně osciluje mezi dvěmi hlavními stranami.

Problém je, že my Američané jsme národem konzervativním, ne však nezbytně tradičním. Rádi „konzervujeme“ a náležitě si užíváme svého pohodlného a prosperujícího způsobu žití. Toužíme „konzervovat“ ztuhlou a nehybnou vizi takové Ameriky, kde všichni vycházejí se všemi a zároveň každý si hledí svého štěstí. Levice i pravice prezentují své vlastní verze této Ameriky. A tak tahanice posledních desetiletí představují „konzervativní“ fenomén, ať už je u vesla ten či onen.

Tato země by se dala přirovnat ke člunu: jakmile ve volbách liberálové přetáhnou všechny na svou stranu plavidla, to se začne nebezpečně naklánět doleva. To v následujících volbách přiměje pasažéry zatáhnout doprava, ve snaze stabilizovat plavidlo ve vyvážené a poklidné poloze.

Dokud se loď plavila po klidném moři a změny směru byly nevelké, dotud to vypadalo, že takové uspořádání je docela funkční. Do sedmdesátých let obě politická uskupení, jakkoli rozdílná, hrála podle pravidel a plavidlem příliš necloumala. Dařilo se držet rovnováhu umožňující klidnou plavbu a pohodu na palubě.

Ale už v šedesátých letech Amerika začala vplouvat do neklidných vod. Shoda na hře podle pravidel byla narušena. Přišli jsme o náš morální kompas a to začalo loď nebezpečně unášet směrem do chaosu. Prudké změny směru na levici destabilizovaly náš americký řád, což vedlo k výrazným a zásadním reakcím na pravici. S tím, jak na sebe obě strany reagovaly se sílící intenzitou, docházelo k polarizaci. Každé další volby se stávaly bojem o vítězství stůj co stůj, každé volby důležitějšími než ty minulé.