Jestliže jsem čtenáře seznámil s problematickou figurkou pana Rambouska a jeho kritikou KSČM i mne samého, nešlo mi o jím hlásané nesmysly, především o vyvrácení faktu, že zrovna já, který už řadu let kritizuji zoportunističtění KSČM i celkovou linii jejího vedení, můžu za její současný problematický stav, volbami tak krutě podtržený. Jde mi o něco jiného – i přes páně Rambouskovy nevábné názory a četné nepravdy, nelze tomuto pánovi upřít fakt, že ve svých kritikách politiky a současného stavu KSČM má bohužel spíše pravdu, i když zjednodušenou a zkreslenou jeho omezeností.

KSČM podléhá procesu, který kdysi přetvořil revoluční dělnickou sociální demokracii v buržoasní stranu a oporu kapitalismu.

Děje se tak pod obrovským tlakem současné vládnoucí třídy, kdy je strana vystavena na jedné straně hrozbám (připouštím že proti počátku devadesátých let už značně vyčichlým), na druhé straně je však nutností, aby její politikové i členové jako lidé s rodinami nějak přežili, protože v neustálé konfrontaci přežít a nepadnout i s rodinou do asociální sféry lze jen tehdy, má-li politická elita antisystémové síly za sebou silné a uvědomělé masy. To KSČM, do značné míry i svou zásluhou, zejména zásluhou jejího vedení, nemá. O současné „demokracii“ si samozřejmě nelze dělat iluze. To by mohla potvrdit i mně známá křestansko-sociálně orientovaná středoškolská profesorka, která pouze vyhověla žádosti studentů, aby kromě pravicových politiků byl na diskusi v gymplu pozván i Miloslav Ransdorf,za což byla na žádost podnikatelských rodičů („to přece musel studentům vnuknout někdo z pedagogů“) ihned vystavena hloubkové inspekci. Z vlastní analytické činnosti znám i drsnější příklady postihu za KSČM kandidujících bezpartijních zastupitelů apod. a při diskusích na ulici jsem se nesetkal jen se slovním napadáním.

V KSČM se dlouhodobě střetávaly dva základní proudy

Volby v podstatě oprávněnost kritiky KSČM pana Rambouska potvrdily. Přes všechny potíže plynoucí z koexistence s kapitalismem, však mohla KSČM udělat mnohem víc, pro své vlastní uzpůsobení k boji s ním a k získání důvěry neprivilegovaných otřesené krachem protosocialismu – vedlejší a trvale neudržitelné větve vývoje k socialismu. Kromě lákadel i hrozeb resuscitovaného kapitalismu zde totiž po dlouhá léta působil jeden specifický negativní jev. KSČM sice zahrnovala řadu individuí s nejrůznějšími názory. V podstatě se v ní však střetávaly dva základní proudy: