Tuhletu látku si zvolil pro svůj film slavný anglický režisér John Schlesinger. V roce 1969 přišel do hollywoodských studií, už jako věhlasný režisér, který doma v Anglii natočil např. Daleko od hlučícího davu. V Americe se uvedl skvělým Půlnočním kovbojem, kde Dustin Hoffman ztvárnil roli tuberáckého chromajzlíka. Film byl oceněný Oskarem. Po epizodě z filmu Viděno osmi, v němž osm světových režisérů zachytilo, každý svým způsobem, atmosféru LOH 1972 v Mnichově, sáhl právě po Dni kobylek. Vznikl film, ve kterém se mu podařilo zachytit ono město snů, které se postupně svým hrdinům mění v děsivou noční můru. Závěrečná scéna Homérova lynče je apokalyptickou vizí světa, kde realita je nahrazena falešným pozlátkem, světa, který při bezvýznamném podnětu může být zničen. Stejně, jako když hejna sarančat – kobylek napadnou úrodnou krajinu, kterou totálně zpustoší. Díky výkonům zvláště Karen Blackové v roli Fay a Donalda Sutherlanda jako dobrosrdečného, ale mírně retardovaného boháče Simpsona, je to film, na který se nezapomíná.

Veřejnoprávní televize ho nasadila, asi zcela náhodně, pár hodin po jiném programu, který má k americkému filmovému průmyslu také velmi blízko. Po přenosu 88. ročníku udílení filmových cen americké Akademie, Oskarů. Už jsem psal o tom, že ten letošní se stal terčem kritiky černých umělců, že je příliš „vybělený“, tedy že černošská, či jinak barevná menšina (v Americe už spíše většina), je členy Akademie diskriminována. Ti nejhlasitější kritici, Jadet Pinkettová – Smithová a její muž Will Smith, ovšem zapomněli zmínit, že ona má vlastní televizní show a on bere za své role až 20 milionů dolarů. Tomu říkám diskriminace! Letošní svátek kinematografie se tak změnil ve flagelantské sebemrskačství, kde všechno jiné mělo navrch, jenom ne film. Jakási bakchanálie politické korektnosti v oblasti filmu.