Byla to taková selekce slabších, které se již nevyplatilo živit. Misionáři, pokud nebyli dříve snězeni, mládežníky poučili, že to není moc výhodné, protože také časem zeslábnou a budou setřeseni, a že proto mají, třeba křesťané, čtvrté přikázání boží: „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi“.

To je ovšem změkčilost vhodná leda do sociálního státu, usuzují zastánci správné bezohlednosti, a raději se hlásí k tomu, že každý se má o sebe postarat a mít našetřeno na důchod a přiměřeně velikosti úspor včas umřít. Napichování důchodců bylo zavrženo jako nechutné, ale málokdo se pohoršuje, když jsou důchodci o své úspory připravováni tunelováním a jen nekrvavě dušeni.

Leč žerty stranou a soustřeďme pozornost na to, jak se o již méně produktivní občany můžeme postarat tak, aby se to líbilo i nám, když se toho

dožijeme. Dříve se ještě k úvahám o důchodech používal místo pochybné komise zdravý rozum, a převládal názor, že po odchodu do důchodu by si měl pracovník zachovat životní standard, jaký měl v aktivním věku. Neočekává se ovšem od něj, že bude ještě investovat, nebo třeba živit osoby na něm závislé, takže by mělo u pracovníka, který kdysi měl příjem na úrovni mediánu mezd,  stačit o trochu více než polovina čisté mzdy, kterou pobíral, ovšem přiměřeně valorizovaná.

U nejméně placených zaměstnanců to musí být o něco více a u vysokých platů o dost méně, protože vysoké platy nejsou úměrné jen zásluhám, ale vytváří také, často i neprávem, lepší postavení z důvodů, které, pokud vůbec existují, tak v důchodovém věku již určitě nejsou aktuální. Snad to pochopí i Ústavní soud, u kterého si budou bohatí stěžovat. Zvláštní pozornost si ale zaslouží matky, které skutečně vychovaly děti. K tomu se musí při stanovení důchodu přihlížet, jako kdyby to byla ta nejlépe placená práce, kterou ta žena vykonávala.