Moderní formy investigativních novinářských dialogů s sebou jistě přinášejí nutnost asertivity a v mnohém i jisté prvky drzosti ve vztahu k oslovovaným osobám. Po zkušenostech s komentátory a především komentátorkami jiných relací v tom vidím jistou osobní iniciativu, kterou stejně jako ostatní projevuje pan

Takáč své empatie, případně antipatie k osloveným.  Nehodlám polemizovat o tom, koho pan Takáč snáší dobře a koho přijímá se záměrem pěkně mu zavařit, ale myslím, že v dialogu s panem ministrem financí Fischerem překročil onen pověstný rubikon.

Pokud připustím, že na pana Takáče mají vliv rozbíječské tendence pravé koalice, považuji za nepřijatelné, aby novinář jednal s ministrem financí jako s provinilým sokolíkem. Opakování sugestivních otázek se zjevným urážlivým podtónem a posměšné připomínky spojené s doporučeními a upozorněními na vhodnost nominace do ministerské funkce ukazují na velmi malou vnímavost a nerespektování snahy dotazovaného o důkaz vlastního nepochybení v otázce vyrovnání volebních dluhů. Ostatní také dluží, nebo dlužili, ale buď stojí na té správné straně, podle pana Takáče, nebo je jejich štěstí, že nikam nekandidují, tedy nevyčnívají z řady. To je opravdu velmi subjektivní stanovisko.