A tyto změny mohou velmi rychle podpořit i výsledky víkendových voleb v Řecku a ve Francii, kde strany a jejich představitelé, kteří podporovali úsporná opatření, přestávají hrát rozhodující roli. To znamená v Řecku strany Pasok, což jsou socialisté a Nea Demokratia, které již nemají v parlamentu většinu, a ve Francii republikáni. Kandidát socialistů Francois Hollande nabízí, že bude tlačit na Centrální banku, aby kromě finanční stability podporovala výrazně i hospodářský růst. Něco takového by v Evropě znamenalo změnu základních paradigmat, i když ještě před nedávnem se všude hovořilo o tom, že spoření nemá alternativu, a to hlavně kvůli vysokým dluhům v jižních zemích Evropské unie. Vyžadovala se opatření, která by zajistila minimální státní výdaje nebo vysoké daně, či nejlépe oboje najednou.

Potvrzuje to i první reakce německé kancléřky Angely Merkelové, která prohlásila, že si dovede představit nahrazení úsporných programů komponenty podporující hospodářský růst. A něco podobného vzápětí prohlásil i šéf Mezinárodního měnového fondu Olivier Blanchard, když řekl: Samotné spoření naše problémy nemůže nikdy vyřešit!

Řecko, Portugalsko, Španělsko a Itálie se o spoření pokusily, ale jak se po čase zjistilo, výkonnost hospodářství klesla o 1, 8 procenta ve Španělsku a v Řecku dokonce o 4,7 procenta. To je zřejmě hlavní důvod, proč i nositel Nobelovy ceny za ekonomiku Paul Krugman tlačí na to, aby se státní výdaje naopak zvedly. Další úspory by dle některých odborníků vedly ke sebezničení těchto států. Vlastně jde o řetězovou reakci: když je méně veřejných zakázek, klesá hospodářská výkonnost a díky tomu klesají příjmy z daní, což vede zase k dalším úsporám. Tak vypadá strategie sebevraždy, říká Krugman.