Bylo mu šest let a tenhle obraz nikdy nezapomněl: zadřel se mu do veršů i do povahy. Byl principiálně neloajální k jakékoliv moci. Chtěl být největší, ale zároveň dělal vše pro to, aby svou slávu zničil, proto byl těžko srozimtelný. Byl to svéráz. 

Poprvé jsem se s Krylem setkal někdy koncem šedesátých let v Praze na Letné, v kuchyni Oldřicha Černého, kde Kryl k snídani pil kávu z velkého hrnku s modrými proužky a kouřil z višňové špičky půlčíky cigaret, které si sám balil. Před ním byla pořádná hromada drobných, které mu lidé večer na koncertě naházali do klobouku. Stavěl z nich sloupečky: přepočítával honorář.  

Na druhém obraze vidím Karla Kryla v Mnichově, kde jsme s rodinou čekali v létě roku 1978 na Karla Jezdinského. Kryl věděl, jak je Jezďa nespolehlivý, že určitě dorazí pozdě a přišel, aby se o nás postaral. Aniž jsem mu něco říkal. Jen se doslechl, že jsem dorazil do emigrace. Snad doopravdy první jeho otázka byla: Nepotřebujete peníze? Na to se mě, kromě příbuzných, doopravdy nikdo jiný nezeptal, ač ze všech mých známých v Mnichově vydělával evidentně nejméně, neměl stálé zaměstnání.