Bylo mu šest let a tenhle obraz nikdy nezapomněl: zadřel se mu do veršů i do povahy. Byl principiálně neloajální k jakékoliv moci. Chtěl být největší, ale zároveň dělal vše pro to, aby svou slávu zničil, proto byl těžko srozimtelný. Byl to svéráz.
Poprvé jsem se s Krylem setkal někdy koncem šedesátých let v Praze na Letné, v kuchyni Oldřicha Černého, kde Kryl k snídani pil kávu z velkého hrnku s modrými proužky a kouřil z višňové špičky půlčíky cigaret, které si sám balil. Před ním byla pořádná hromada drobných, které mu lidé večer na koncertě naházali do klobouku. Stavěl z nich sloupečky: přepočítával honorář.
Na druhém obraze vidím Karla Kryla v Mnichově, kde jsme s rodinou čekali v létě roku 1978 na Karla Jezdinského. Kryl věděl, jak je Jezďa nespolehlivý, že určitě dorazí pozdě a přišel, aby se o nás postaral. Aniž jsem mu něco říkal. Jen se doslechl, že jsem dorazil do emigrace. Snad doopravdy první jeho otázka byla: Nepotřebujete peníze? Na to se mě, kromě příbuzných, doopravdy nikdo jiný nezeptal, ač ze všech mých známých v Mnichově vydělával evidentně nejméně, neměl stálé zaměstnání.
V emigraci jsme se vídali častěji: kdykoliv koncertoval v okolí Bonnu, spal u nás. Nejvýrazněji si ale pamatuji ještě na dvě setkání s ním. První se událo 16. srpna 1981 na mé čtyřicáté narozeniny, které jsem slavil v Curychu v galerii Baumgartner spolu s kamarádkou Zdenkou Krejčovou, která přijela z Prahy.
V galerii se rozrazily dveře a do nich vstoupil Karel Kryl se Sváťou Karáskem, kteří mi přišli zahrát. Spolu s nimi zpívala, dnes již zemřelá Kunderova překladatelka Susanne Roth z Curychu a Elisabeth Ducreux z Paříže. Z tohoto setkání pak vznikla bibliofilie textů Karla Kryla, kterou ilustrovala Zdenka Krejčová.
A jako dnes se pamatuji na to, jak jsem Karla Kryla vyzvedával 29. listopadu 1989 ráno na nádraží v Bonnu. K večeři nám udělal králíka na tymiánu a druhý den po snídani jsme spolu šli na českou ambasádu požádat o vstupní vízum do Československé socialistické republiky. On uváděl jako důvod smrt matky a já návštěvu svého zaměstnavatele: deníku Mladá fronta.
Naposledy jsem Kryla viděl v listopadu 1993 v Pasově, kde napůl bydlel. 3. března 1994 Karel zemřel a 11. března 1994 jsem od něj dostal P.F. 1994, které posílal zásadně až k Velikonocům.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
